Současné myšlení se staví proti milosrdnému Bohu

Ježíš Kristus nám zjevil Boha
jako nekonečně milosrdného

„Boha nikdo nikdy neviděl, ale jednorozený Bůh [Ježíš Kristus], který spočívá v náruči Otcově, ten o něm podal zprávu“ (srov. Jan 1,18). V této Kristově „zprávě“ poznáváme Boha především v jeho lásce vůči člověku. Zde se stávají jeho „neviditelné vlastnosti“ zvláštním způsobem „viditelnými“. Neboť se projevují v Kristu a skrze Krista -  skrze jeho činy, slova a i skrze jeho smrt na kříži a zmrtvýchvstání.

V Ježíši Kristu se Bůh projevuje i ve svém milosrdenství. Zde plně vystupuje ona vlastnost Božství, kterou již Starý zákon definoval (různými způsoby) jako „milosrdenství“, a kterému dává Kristus konkrétní význam. Nejen že o milosrdenství mluví a vysvětluje ho v příkladech a podobenstvích, ale především ho sám v sobě ztělesňuje a svou vlastní osobností vyjadřuje. Totiž on sám je milosrdenství. Každému tedy, kdo ho v něm vidí a nalézá, se Bůh zvláštním způsobem „viditelně“ ukazuje jako Otec „nekonečně milosrdný“ (srov. Ef 2,4). Ježíš Kristus nám zjevil Boha jako nekonečně milosrdného Otce, který nás miluje svou velikou láskou.

Současné myšlení se staví
proti milosrdnému Bohu

Zdá se, že současné myšlení se snad ještě více než v dřívější době staví proti milosrdnému Bohu a pokouší se i pouhý pojem „milosrdenství“ odstranit ze života i ze srdce člověka. Samo slovo a výraz - milosrdenství - jako by přivádělo do úzkých člověka, který se ještě více než jindy v historii cítí být pánem a díky nesmírnému a dosud nepoznanému rozvoji vědy a techniky si podmanil zemi. Takové podmanění země, chápané pouze jednostranně a povrchně, neponechává žádné místo pro milosrdenství.

„V tomto stavu se dnešní svět jeví být zároveň mocný i slabý, schopný nejlepšího i nejhoršího, neboť se mu otevírá cesta buď ke svobodě nebo k otroctví, k pokroku nebo k úpadku, k bratrství nebo k nenávisti. Mimoto si člověk uvědomuje, že je na něm, aby správně usměrňoval síly, které sám vyvolal a které ho mohou buď rozdrtit, anebo mu sloužit“ (GS 9). 

Stav současného světa na jedné straně dávají naději na lepší budoucnost člověka na zemi, ale zároveň přináší i četná ohrožení, která daleko převyšují všechna dosud známá nebezpečí. Proto je nyní v tak nejistých a těžkých dobách třeba opět v Kristu objevovat tvář Otce, který je vskutku „Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy“ (2 Kor 1,3). Poselství o „Bohu Otci milosrdenství“ se stává zvláštní výzvou lidstvu v situaci, kdy je člověk vážně ohrožen.  

„Milosrdenství“ dle bible

Ježíš Kristus především svým životem a svými skutky ukázal pravou lásku - totiž lásku činorodou. Taková láska se zvláště projevuje všude tam, kde je utrpení, nespravedlnost, nouze – ve všech možných situacích člověka, který prožívá různá omezení a slabost. Právě tento způsob a oblast, v níž se projevuje láska, se v jazyce bible nazývá „milosrdenství“.

V Kristu zjevená pravda o Bohu, „Otci milosrdenství“  (2 Kor 1,3), nám dovoluje vidět, že Bůh je velmi blízký člověku, zvláště tehdy, když člověk trpí a když je ohrožena jeho existence a důstojnost.

Hlavní Ježíšovo učení: milosrdenství

Kristus zjevuje Boha, který je Otec, který je „láska“ a ukazuje Boha jako „nekonečně milosrdného“ (Ef 2,4). Proto Ježíš učinil jedním z hlavních pilířů svého učení milosrdenství. Stačí připomenout podobenství o marnotratném synu, o milosrdném Samaritánovi, nebo - jako protiklad - podobenství o nemilosrdném služebníkovi. V Kristově učení je velmi mnoho míst, která vždy novým a novým způsobem ukazují lásku a milosrdenství. Stačí mít před očima dobrého pastýře, který hledá ztracenou ovci, nebo ženu, která vymete celý dům, jen aby našla ztracenou minci. Je to zvláště evangelista Lukáš, který zdůrazňuje tyto principy Kristova učení, a proto si jeho evangelium vysloužilo název „evangelium milosrdenství“.

Když uvažujeme o Kristově hlásání, musíme si uvědomit, že Kristus, když zjevoval Boží lásku a milosrdenství, zároveň od lidí vyžadoval, aby se ve svém životě nechali vést láskou a milosrdenstvím. Tento požadavek se týká přímo podstaty jeho zvěsti a tvoří zároveň jádro evangelijního principu lidského jednání.  Vyjadřuje v „přikázání lásky“, o kterém říká, že je „největší“ (Mt 22,38), a také v blahoslavenství, když v horské řeči říká: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“ (Mt 5,7).

Kristus se stává vtělením lásky, která se zvlášť silně projevuje vůči trpícím, nešťastným a hříšným, zpřítomňuje Boha Otce, a tak také plněji zjevuje Boha Otce, který je „nekonečně milosrdný“. Současně tím, že se stal pro lidi vzorem milosrdné lásky k druhým, Kristus vyzývá k milosrdenství. V tomto případě nejde jen o přikázání nebo nějaký požadavek, ale o splnění velmi důležité podmínky k tomu, aby se Bůh mohl projevit ve svém milosrdenství vůči lidem, protože: „Milosrdní ... dojdou milosrdenství“ (Mt 5,7).