Pustit se bezpodmínečně do Božího náručí
Co znemanelo pro Ježíše zemřít? Bylo to odevzdání - pustit se bezpodmínečně do Božího náručí. My se také po celý život snažíme odevzdávat Bohu, ale dokud žijeme, nikdy se nám to nepodaří úplně; vždycky si něco podržíme pro sebe. Naše šance je v umírání – tam máme šanci se pustit úplně a beze zbytku, nezbude nám vůbec nic.
Když člověk umře, co mu zbude? Můžeš si myslet, že je konec, že ti nic nezbude, že už prostě nejsi. Můžeš to přijmout v zoufalství a beznaději, nihilisticky, a říct si, že nic vlastně nemá smysl, že všechno končí. Nebo se můžeš dobrovolně odevzdat, pustit se do Boží náruče a jednou v životě absolutně důvěřovat, cvičit na laně bez záchrany, bez té sítě dole. Naučit se náležet úplně Bohu, odevzdat se beze zbytku. Tam, kde nás víra vede k vrcholku, se ukazuje, že život a smrt je jedno a totéž.
Nesmíme se dívat na smrt jako na provozní nehodu.
Něco, co by mělo běžet a najednou selhalo...
Je smrt křižovatkou života? Řekl bych ne, je právě jeho vyvrcholením. Nesmíme se dívat na smrt jako na provozní nehodu. Něco, co by mělo běžet a najednou selhalo, už se to netočí. Je to naopak něco, k čemu rosteme, k čemu máme dozrávat. Kráčet a růst ke smrti znamená dozrát tak, abychom byli opravdu schopni svěřit s Bohu bez té sítě, umřít do Jeho náručí. Takže cílem našeho života je smrt, která je život věčný.
Se svolením zpracováno podle knihy:
Tokijské květy - Ludvík Armbruster, v rozhovoru s Alešem Palánem,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno.
