Prof. Rudolf Vrba se narodil v r. 1924 v Topoľčanech na Slovensku. V patnácti letech byl podle antisemitských zákonů Slovenského státu vyloučen ze střední školy a pracoval jako dělník. Na jaře 1942 byl zatčen a 16. června deportován nejprve do Majdanku a poté do Osvětimi. Zde jako vězeň č. 44070 strávil téměř dva roky až do 7. dubna 1944, kdy spolu s Alfredem Wetzlerem z tábora smrti utekli. Ještě v dubnu sepsali oba uprchlíci v Žilině zprávu, která napomohla odhalení nacistických zločinů a dodnes patří k základním dokumentům o vyhlazovacích táborech. Po osvobození začal Rudolf Vrba studovat v Praze na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství. V 50. letech se věnoval výzkumu v oboru biochemie mozku. Po odchodu z Československa v r. 1958 působil jako biochemik, výzkumný pracovník a vysokoškolský učitel v Izraeli, Anglii, USA a Kanadě. Od roku 1976 je mimořádným profesorem farmakologie na lékařské fakultě University of British Columbia ve Vancouvru. Válečnou zkušenost z koncentračních táborů a okolnosti útěku z Osvětimi zpracoval mimo jiné ve vzpomínkové knize, která vyšla v řadě vydání v Evropě a Americe. U nás ji vydalo pod názvem Utekl jsem z Osvětimi nakladatelství Sefer v r. 1998. Rudolf Vrba publikuje v odborných historických časopisech o různých aspektech holocaustu a přednáší na toto téma na mnoha univerzitách v Kanadě, USA a Německu.


Knihu Utekl jsem z Osvětimi jste napsal společně s irským novinářem Alanem Besticem až dvacet let po válce. Pomohl vám časový odstup v uchopení válečné zkušenosti?

Chtěl jsem jistou zkušenost přenést do slov. Dlouho mi trvalo, než jsem zjistil, že mi to myslí jinak než druhým lidem. Myslel jsem si, že každý osvětimský vězeň vidí Osvětim jako já. A domníval jsem se, že je to jediný možný způsob nazírání. Pokusil jsem se, jak já říkám, vyzout se z bot, které jsem nosil v roce 1963. Bylo mi třicet devět let, nazul jsem boty dvacetiletého a knížku diktoval způsobem, jak jsem tenkrát myslel a viděl.


Ti, kdo holocaust přežili a pokoušejí se slovy popsat svou zkušenost, píší z různých důvodů a pohledů – jinak Richard Glazar a Primo Levi, jinak Elie Wiesel. Jaký byl nejhlubší důvod vašeho psaní?

Každý má jiný tajný šroubek. Mou hlavní pohnutkou byl hněv nad německou drzostí. Nad samozřejmostí, s níž pokládali za méněcenné ty, které zákeřně vraždili, a považovali to za potvrzení teorie panského národa a nadčlověka. Samozřejmost, s jakou se pohybovali mezi umírajícími lidmi zahalenými do bláta, krve, moče a výkalů v bezvadně vyčištěných oblecích a naleštěných holinkách s jezdeckým bičíkem v ruce, tak stoprocentně si vědomi své nadřazenosti... to mě opravdu hněvalo. A to byla má největší pohnutka.
Dal jsem si pozor, abych nedopadl jako Franz Kejmar „Marmeláda“. Zeptal jsem se, když ho jako utečence chytli a přitáhli zpátky: „Franzi, když jsi byl venku z lágru, jak ses cítil?“ Já jsem byl tehdy v lágru dva roky a myslel si, že jsem tam dvě stě let. A on byl venku, na svobodě jeden den. Odpověděl mi: „Já byl na mostě za lágrem, nad řekou, a z toho mostu jsem viděl i Osvětim a v dálce Brzezinky, a na druhé straně Bunu, Osvětim III, a tak jsem si řekl – vy darebáci, já se sem ještě jednou vrátím! Ale nemyslel jsem, že tak brzo.“ Tehdy jsem si řekl, že si musím dát pozor, když odtamtud uteču, abych se nevrátil příliš brzo.


Zvláštním momentem vašeho osvětimského příběhu je, že ve vás, osmnáctiletém chlapci, od začátku věznění existovalo přesvědčení, že tu hrůzu přežijete.

Žil jsem ze dne na den, hledaje Achillovu patu těch nadlidí, o nichž jsem věděl, že jsou to darebáci. A doufal jsem, že se mi ji podaří nalézt, protože mi umožní utéci z tábora smrti a alarmovat svět. Viděl jsem, že ti, kteří tam přicházejí, nevědí, co je čeká. V tom byla podlost a zákeřnost nacistů. Na jedné straně dělali pogromistické nátlaky na obsazených územích, aby svým příštím obětem zajistili nesnesitelný život. Na druhé straně jim řekli, že půjdou-li do rezervací na východě, budou tam chráněni před „hněvem národa“, jak říkali svým lokálním úderkám. Židé si mysleli, že poslušností zachrání své děti, a když si uvědomili, že ani ty nezachrání, byli už v neprodyšně uzavřených táborech a mohli zvolit jenom smrt, jakou jim nacisté připravili, anebo smrt ještě těžší. Nacistům se úspěšně dařilo utajit před veřejností mechanismus tábora smrti. A tak mi bylo jasné, že prolomit to tajemství je základem toho, aby továrna na smrt nemohla dokonale fungovat. Bylo zřejmé, že Osvětim funguje jako jatka v Chicagu, která popsal Sinclair. Ale je rozdíl zabít milion prasat či jehňat a zabít milion jelenů, kteří, když cítí smrt, se rozběhnou všemi směry a udělají všechno možné, jen aby si zachránili život. Kdyby nacisté zveřejnili, že lidi s dětmi táhnou transportem na potupnou smrt, reakce mohla být velmi překvapivá. V Maďarsku byl v roce 1944 ještě milion Židů. Vždyť každá matka, jejíž dítě je ohroženo, zvedne láhev a praští útočníka po hlavě, i kdyby to měl být její poslední čin. Když bude vědět, že vstupem do vagonu bere dítě na smrt, asi tu láhev zvedne a praští. A když totéž udělá sto tisíc matek, je to sto tisíc rozbitých hlav. A kdyby se nacistické vraždy musely odehrávat nikoli v uzavřeném prostoru Osvětimi, ale na každém nádraží, odkud odváželi oběti, obyvatelstvo by si s tím začalo dělat větší starosti. Řekli by si: „Když tohle dělají dnes se Židy, co budou zítra dělat s námi?“ Kdyby byla židovská krev na všech stanicích a ulicích, tak by zákeřná německá propaganda měla menší šanci. A celý mechanismus Osvětimi by se zpomalil, protože by se jehňata proměnila v rozprchlé jeleny.

Musíme si uvědomit, že oběti nepřijížděly do Osvětimi z jednoho místa, nýbrž z Paříže, ze Soluně, z Vilna, Bruselu, Amsterdamu, Bratislavy, Terezína, Popradu atd. To jsou města civilizovaných zemí, kde nebylo možné chladnokrevně dětem podřezávat hrdla, pak prodávat jejich boty na nejbližším trhu a výtěžek propít v hospodě. To nebylo možné ani pro všemocné Němce. Mně se tedy zdálo, že odhalit to tajemství by znamenalo zpomalit vražednou mašinerii, prostě hodit cukr do motoru.


Při útěku a v době věznění vás provázela série zvláštních příhod, nakloněných životu a vašemu plánu. Byla to záležitost vůle, šťastné náhody, Boží ochrany?

Vítězslav Nezval napsal, že je v tom úmysl a trochu náhoda.Vezměte třeba situaci: Němci stáli na věži a měli zakázáno střílet do vězňů – kvůli pořádku. Když ale přišly zprávy ze Stalingradu, že tam zařvalo tolik německých vojáků, tak jednu dvě noci do vězňů stříleli. Stál jsem v baráku, zasvištělo pět šest ran a tři nebo čtyři vězni byli hned mrtví. Já ne. Náhoda? Štěstí? Mohl jsem umřít na tyfus, na který umřelo devětadevadesát procent nemocných, a můj organismus to vydržel. Vy se mě ptáte na mystiku a já jsem velmi realistický člověk. Pro mě vždy bylo základním pravidlem držet se reality. Na tom závisel můj úspěch útěku z Osvětimi. Jsem si vědom toho, že za realitou může být nic, anebo mnoho.


Ve své knize se zmiňujete, že jste si až po padesáti letech uvědomil, že v den, kdy jste vylezl z díry pod dřevem, což byla výchozí situace vašeho útěku, byl zrovna židovský svátek vyjití Izraele z Egypta.

Když jsem do té díry šel, věděl jsem, že ven vyjdu buď jako svobodný nebo mrtvý. Byl pátek 7. dubna 1944. Že to byl Sederový večer, jsem se dozvěděl až v roce 1994, kdy jsem byl pozván na přednášku do Maďarska. Připomínalo se tehdy padesáté výročí holocaustu. Na nějaké přednášce jsem slyšel, že Němci vydali v Maďarsku 7. dubna, v den Sederu, nařízení o provokativním nošení židovské hvězdy. Můj referát byl vybrán zcela náhodně na 7. dubna 12 hodin a já si vzpomněl, že je to přesně padesát let, co jsem utekl z Osvětimi.


Který z momentů byl podle vás nejdůležitější pro to, abyste šoa přežil?

Každý den byl rozhodující. V Osvětimi se žilo ze dne na den. Dlouhodobý cíl přežít byl spojen s krátkodobým – přežít den. A každý den se něco stalo a každý den se mohlo stát i něco, co se stát nemělo.


Důležitým momentem bylo zřejmě i to, že jste uměl německy a rusky...

V Bratislavě bylo slovenské a německé gymnázium. Já chodil do slovenského. Židovští kluci na německém gymnáziu procházeli takovým martyriem, že se je rozhodli přijmout na slovenském. Já byl dobrý slovakista, a tak jsem seděl v lavici vedle jednoho z nich a měl za úkol s ním mluvit jen slovensky. Ve škole jsme mluvili slovensky a mimo ni něměcky. Tak jsem se naučil lépe němčinu než on slovenštinu. Ruštinu jsem znal, protože jsem se zajímal o jazyky. V Birkenau byla skupina českých lékařů – dr. Štich, dr. Janouch, medik Baštář z Brna, což byla elitní skupina českých komunistů, velkých idealistů. A chtěli se domluvit s ruskými válečnými zajatci. Ti jim například chtěli prodat „luk“. Oni nevěděli, co to je, a já jim řekl: „No přece cibule, chtějí vám prodat cibuli!“ Tak zjistili, že mluvím rusky. To byla jedna z těch náhod, které mi pomohly přežít. Získal jsem pro ně na ceně a skutečně mi velmi pomáhali. Například když jsem onemocněl zánětem slepého střeva, čeští lékaři připravili všechno pro ilegální operaci, i když jim hrozila smrt, kdyby to prasklo. Jeden z vězňů se jmenoval Chytráček, bývalý interbrigadista, pracoval v esesácké kuchyni a každý den ukradl pět kilo ledu, za to mohl také dostat strašný trest. Lékaři mě týden chladili a přešlo to.


Britský historik Paul Johnson ve svých Dějinách židovského národa píše, že otázka holocaustu není uspokojivě zodpovězena. Jeden z názorů je, že znamenal útok na Boha, snahu zničit základy židovské víry, křesťanství a islámu. Jakou odpověď máte vy?

Teprve teď se začínají diskuse o holocaustu vyostřovat, jako kdyby lidé objevili, že vůbec existoval. Neříkám, že Johnsonova teorie je falešná. Nejsem teolog. Ptám se jinak: jako realista se musím ptát na úlohu německé armády. Teď nemluvím o gestapu ani o SS, ani o Hlinkově gardě, ustašovcích, ani o Emanuelu Moravcovi nebo zrádcích a pakáži, která existovala po celé Evropě a kterou Němci vyzdvihovali. Musím říct jedno: celá představovala méně než deset procent ozbrojené moci německého národa a zbytek tvořili takzvaní poctiví vojáci, důstojníci a generálové. Wehrmacht. Co věděli o holocaustu? Věděli všechno! Musím se ptát, proč třeba ti generálové neřekli: Pane Hitlere, udělejte si se Židama, co chcete, ale po válce. My teď musíme především vyhrát válku. Neposílejte nám stovky transportů do toho úzkého hrdla spojení, podívejte se na mapu, vždyť mezi Německem a Ruskem přes Polsko musí naše armáda proklouzávat oběma směry! Přes hrdlo, úžinu. A do téhle úžiny, kudy transportujeme zásoby pro naše vojáky a odvážíme raněné (každý německý voják měl dovolenou jednou ročně, takže pendlovali sem a tam), vy nám do toho pletete židovské transporty! Proč to neřekli? Co dělali páni generálové, když se to před jejich očima odehrávalo? Jim se přece nemohlo zatajit, kam transporty jezdí. Sami v jedovaté legraci říkali: „Osvětim je největší město na světě! Už tam jelo půl milionu lidí! Bóže můj, to musí být obrovské...“ Proč s tím souhlasili? Proč to podporovali? Viděl jsem německé vojáky, kterým se líbilo být panskou rasou. Líbila se jim budoucnost, kterou jim Hitler sliboval. Vždyť každý německý voják bude vlastnit padesát hektarů někde na Ukrajině; otroků, těch bude dost a oni si budou hrát na klavír, zpívat Schuberta a Beethovena, vzdělávat se, ukazovat panskou rasu, panský národ.

Nacisté si v okupovaných zemích židovským majetkem zavázali místní spojence. Taková židovská vilka v Praze-Bubenči, tomu každý rozumí. Vražda šla ruku v ruce s loupežením. Byl to program. Německá armáda se nacházela v situaci, jako když, obrazně řečeno, tři chlapi přepadli banku. Jeden hlídal venku, druhý byl kasař, který věděl jak kasu otevřít, a ten třetí zabil nočního hlídače. Když byli před soudem, říkali: Ten co zabil nočního hlídače, ten to udělal! Já nic, já muzikant! Tedy: SS to udělala, ne my! Ale ve skutečnosti to udělala německá branná moc v zájmu ekonomie a strategických výhod Německa. To jsem viděl i v Osvětimi, kde se tak pozorně a pečlivě shromažďovaly všechny šaty zavražděných dětí. Děti si musely zavazovat botičky, než šly do plynových komor, aby se tisíce a tisíce párů nepomíchaly a mohly se rozeslat do Německa, kde boty scházely, protože všechno šlo na výstroj vojska.

Takže když říkáte, že chtěli zabít Boha – možná že ano, ale zabili hlavně bezbranné Židy, které oloupili. To je fakt.


Po válce jste se setkal s řadou esesáků, třeba s masovým osvětimským vrahem SS-Unterscharführerem Hansem Königem, a díval jste se jim do očí – jak to nesli?

Ten König se ve skutečnosti jmenoval Heinz Kühnemann a byl to jeden z největších vrahů v Osvětimi. Po válce se vrátil do rodného Essenu a stal se zpěvákem v místní opeře. O tom jsem se dozvěděl až v roce 1989, kdy přišel k soudu jako svědek ve prospěch jistého esesáka, který zavraždil ženu romského původu. Když jsme Kühnemanna identifikovali, začal se najednou zaplétat. Soudce ho upozornil, že nemusí vypovídat, ale on řekl, že nemá co tajit. Na základě mých a jeho výpovědí ho na místě zatkli. První jeho výrok byl: „To je odměna za to, že jsem čtyřicet let poctivě sloužil německému umění?“ Byl významným odborářem, sociálním demokratem, zpíval v opeře. Dal jsem podnět k zahájení trestního stíhání pro loupež, vraždy a účast na zákeřných masových vraždách.


On si vás z Osvětimi pamatoval?

Několikrát mě v táboře málem zavraždil. Když přišel k soudu, poznal mě a omdlel. Jeho situace vypadala dost beznadějně. Byl souzen v Duisburgu v letech 1991-1993. Měl tři advokáty (nevím, kdo je platil) a jednoho lékaře. Bohužel byl propuštěn a vyšetřován na svobodě a údajně se mu zhoršil zdravotní stav. Když si totiž ráno dáte dva koňaky a zapálíte si cigaretu, puls vám jde rychle nahoru. To můžete pochopitelně udělat, když nejste ve vyšetřovací vazbě. Nakonec Nejvyšší soud v Bonnu proces zastavil, protože se jeho srdeční choroba zhoršila a obviněný nemůže být souzen v nepřítomnosti. Já se mohl jenom smát. Prý ještě žije. Oni žádnými výčitkami svědomí netrpí.


Setkal jste se s někým z nacistů, který by se opravdu kál?

Ne. Litují jen jednoho: že nevyhráli válku! Protože kdyby ji vyhráli, byli by v úplně jiném postavení a nepobírali by tak ubohou penzi několika tisíc marek měsíčně jako dnes.


A mocný a brutální osvětimský vrah Oberscharführer Jakob Fries ještě žije?

Když jsem žil v Anglii, pátral jsem po něm, protože mi scházel v osvětimském procesu, na který jsem jezdil z Londýna. I žurnalisté se mě ptali, kde je. Nakonec ho vyslídili a dali mi jeho adresu. Řekl jsem vyšetřujícímu soudci: „Jak to, že tu není souzen Fries – mám jeho adresu!“ Dostal jsem odpověď: „Není tady, protože než šel do Osvětimi, byl v Sachsenhausenu, kde zavraždil dva německé odboráře, a dostal za to 14 let. Po osmi letech ho propustili a soud je toho názoru, že už si odpykal trest a za to, co udělal v Osvětimi, by ho neměli znovu soudit.“ Jestli žije ještě dnes, nevím, je to jako v pohádce: a když neumřeli...


Jak na tu pozemskou spravedlnost reagujete? Deprimuje vás?

Nevypadám snad jako zdeprimovaný, ani jako vzteklý člověk...


Někteří samozvaní historici, například David Irving, šoa zcela popírají. Co si myslíte o pohnutkách jejich psaní? Co je k tomu vede?

Oni se nazývají revizionisté a jsou to neonacisti. I když – žádní neonacisti neexistují, jen nacisti, kteří už nejsou u moci a rádi by se k ní dostali, a holocaust není dobrá vizitka ke vstupu do politiky. Proto ho popírají. Soudce Schteglich o mně napsal ve francouzské revizionistické literatuře – byl jsem svědek a hodně se mnou zabývali – že jsem byl líný Žid, kterého chtěli v Osvětimi převychovat k práci. Mně se to prý nelíbilo, z Osvětimi jsem utekl a plynové komory jsem si vymyslel z pomsty. A ty lži se spojencům hodily do krámu. A bohužel jako lhář jsem nepřekonatelný, protože dokonce i Židé mi věří.
Soudit se s nimi stojí miliony. Já čtu všechno, co o mně napíší, a někdy se tím i pobavím. Oni mají na všechno odpověď – tak jako ji měl Goebbels.
My víme, že jsme v mnoha bodech podobní zvířatům. Ale nejsme zvířata. Máme mnoho rozměrů, které zvířata nemají. Náboženství, filozofii, umění a taky historii. A když někdo vezme národu historii, je to první krok k tomu udělat z národa znovu zvířata. Když se takzvaní neonacisti snaží oloupit národ o jeho historii, protože holocaust není historií Židů, ale historií německého národa, tak je to první krok k jeho bestializaci. Bestializace a nacismus, to šlo ruku v ruce.


Vidíte v naší současnosti jevy, ať v lidských sklonech nebo třeba v politice, které by znovu mohly vést k masovému vyhlazování?

Je jasné, že když se vynašlo kolo, tak se potom užívalo. To musíme mít na paměti. To, že se to Němcům povedlo udělat a že se z toho dostali na svobodu poměrně lehce, jak dnes vidíme, znamená, že tato metoda je v principu použitelná. Nedostatek trestů znamená, že ti, kdo tuto metodu používají, nebudou nutně potrestáni. Takže když mluvíme o holocaustu, nemluvíme o něm proto, že chceme pomstu nebo chceme šířit nenávist k Němcům a někoho obviňovat na základě genetickém. To bych byl sám nacista. Ale je morální povinností nové generace německého národa, aby se držela pravdy a aby pravdu jako nezbytnou část německé historie jasně vysvětlila. Nehlásáme pomstu, nýbrž osvětu. A s pomocí osvěty zabráníme novému nástupu nacistických sil.


Jak se díváte na postoj křesťanských církví za druhé světové války a jak vnímáte veřejné omluvy Vatikánu právě za selhávání některých křesťanů v době válečné protižidovské genocidy?

Mluvím z praktické zkušenosti z rodného Slovenska. Kromě Tisa, který byl vždy oděn v úboru římskokatolického kněze, se „vyznamenal“ ještě biskup Vojtaššák, který se mnohokrát vyjádřil způsobem – jaký je to pokrok pro slovenský národ zbavit se Židů. Jaká je to prý velká morální povinnost! Slovenský rabín Ungár navštívil arcibiskupa Kmeťka v Nitře. Nevěděl, co je Osvětim, ale viděl, že lidi nahánějí do vagonů za nelidských okolností, a prosil arcibiskupa, jestli by nemohl využít svého vlivu, aby se nakládání dělo lidštějším způsobem. Arcibiskup Kmeťko údajně řekl: „Po tom, co jste zabili Krista, ještě máte tu drzost si stěžovat!?“ To byl postoj slovenského klerikalismu. Ptáte se mne na projev Vatikánu. Myslím, že pro budoucnost je velmi cenný, protože odsuzuje to, co se stalo, varuje před nenávistí založenou na náboženských, rasových či jiných netolerantních postojích. Odstraňuje staré předsudky, zbavuje se jich a líčí lepší budoucnost. Tohle bych ocenil pozitivně a negativně bych viděl podlou dvoutvářnost tohoto projevu, který se snaží zakrýt vinu kněží zodpovědných za svůj národ. Na Slovensku se dnes mluví o blahoslavení Josefa Tisa. Z hlediska zakrývání minulosti vatikánské projevy odsuzuji, z hlediska otevírání lepší budoucnosti schvaluji.


Setkal jste se v Osvětimi s knězi nebo s někým, komu pomohla víra v Boha přežít nebo slušně obstát?

Nezapomínejme na to, že i v Osvětimi byl na základě rasové hierarchie velký rozdíl mezi polskými a židovskými vězni. O židovských bohoslužbách jsem za celou dobu, co jsem byl v Osvětimi, neslyšel. Podle mne to bylo nemožné. Ale Polákům se to podařilo a vím, že někteří se jich účastnili a morálně i duchovně je to podpořilo. To bych ocenil velmi pozitivně.

Jediní, kteří obstáli ve strašlivé zkoušce, a to je zajímavé, byli Svědkové Jehovovi. V Ravensbrücku jich byly vězněny tisíce. Často to byly i matky vojáků, kteří bojovali na frontě. Stačilo jen jít k bráně, kde byly formuláře, na nichž mohli podepsat, že nebudou dál dělat mírovou propagandu a vyznávat svou víru, a mohli být propuštěni. A nestal se jediný případ, že by někdo z nich šel a podepsal. Naopak. Ti, kteří slíbili, že podepíší, a potom viděli, že ti, kdo odmítli, byli zavražděni, zrušili svůj slib a nepodepsali. Morální síla těch lidí, kterým se dnes kdekdo vysmívá, se ukázala být nesmírná a já si jich vážím.


Stýkáte se ještě dnes se svými bývalými spoluvězni?

Já je nevyhledávám a ani se jim nevyhýbám. Když se s nimi setkám, jsem rád. Fred Wetzler, s nímž jsem utekl, bohužel už nežije. Zemřel před deseti lety v Bratislavě.


Byli jste přátelé na život a na smrt?

Byli jsme přátelé na život a na smrt v určité situaci, potom se naše cesty rozešly. Když jsem za ním přijel do Bratislavy, vypili jsme láhev a zavzpomínali na „staré zlaté časy“.



Se svolením zpracováno podle knihy
Miloše Doležala:
Cesty Božím (ne)časem,
kterou vydalo
Karmelitánské nakladatelství