Dozvěděli jsme se o velmi závažném onemocnění mé ženy

Velmi brzy poté, co jsme se dozvěděli o velmi závažné diagnóze mé ženy Sammy, chytil náš druhý malý syn Daniel plané neštovice. Až příliš dobře si pamatuji, jak bylo jeho malinké tělíčko pokryto zarudlými svědícími pupínky. Měl je dokonce i v puse a na očních víčkách. Vyletěla mu teplota, svědilo ho celé tělo, pořád poplakával a když kýchl, z nosu mu vystřelily dvě žluté nudle a stékaly mu po obličeji.

Bylo hrozné sledovat, jak naše dítě takto trpí. Strašně jsem mu chtěl vysvětlit, proč se cítí tak mizerně a že to tak nebude po zbytek jeho života. Jenže pětiměsíční nemluvně samozřejmě nerozumí slovům, nemluvě o pojmech „uzdravit se“ nebo „imunita“. Dával jsem mu vlažné koupele a mazal ho předepsanou mastí, ale úleva přicházela vždy jen na chvíli. Nakonec mi zbylo jediné – konejšit ho v náručí a vydržet, než to přejde. Když jsem jednou v noci zase choval Dannyho a popocházel sem a tam, napadlo mě, že můj nebeský Otec mi možná chce nabídnout totéž.

Danny pomalu přestával plakat, a když se konečně oddal neklidnému spánku, měl jsem chvíli na to, abych zrekapituloval všechno, co se stalo od jeho narození. Kam se poděli ti normální rodiče, natěšení před příchodem svého druhého potomka? Najednou jsem se ve vlastním životě necítil v bezpečí. Naopak život mi připadal plný nástrah. Je vůbec možné v klidu žít s vědomím, že lidské tělo je časovaná bomba, která jednou prostě bouchne? V mých třiceti mi pomalu začalo docházet, že si už nikdy nebudu připadat imunní, nesmrtelný ani nepřemožitelný. Tedy že už si nikdy nebudu připadat mladý.

Kdybychom byly filmové postavy,
asi bychom si dlouze hleděli do očí…. Ale my nejsme.

Na zpracování těchto myšlenek jsme měli od stanovení diagnózy mé manželky dost málo času. Kdybychom byly dvě postavy ve filmu, asi bychom si teď se Sammy dlouze hleděli do očí, častovali se vhodnými vyjádřeními útěchy, plakali a sáhodlouze si povídali o tom, čím procházíme.

Jenže život není filmová scéna s doprovodem smyčcového kvartetu a žádná taková dojemná chvíle u nás zatím nenastala. Místo toho jsem noc co noc dyndal Dannyho a den za dnem se snažil všechno zvládnout a přežít. Nejen že jsem se pokoušel vyrovnat s kritickým stavem své ženy, ale musel jsem taky nakrmit dvě malé vyjevené děti, navštívit známé, které jsem dlouho neviděl, a abych tomu nasadil korunu, viselo na mě mezinárodní hnutí, které jsem měl vést a které jsem nemohl jen tak nechat ladem. Do toho mě kontaktovala i jedna matka s tím, abych uspořádal neštovickový večírek pro jiné děti…

Když se trápíme a usilovně se snažíme najít nějakou logiku v těžkostech našeho života a v nevyslyšených modlitbách, tak se ptáme, proč Bůh prostě neluskne prsty a všechno nenapraví. Ve chvílích, kdy nevíme, v bolesti nenacházíme nic kladného, jsme bezmocní jako nemluvně s planými neštovicemi a nevidíme žádnou naději, nám nabízí útěchu důvěra, že nás Bůh tou vřavou pronese v náruči. Asi nepochopíme, proč to všechno už dávno nezastavil, když k tomu má moc. Ale stejně jako Danny, který nemohl nic chápat a jen mi plakal v náručí, můžeme věřit Bohu, dobrému Otci.

Vědět, že Bůh je nám blízko
a že mu na nás záleží

Ateistický filosof Bertrand Russell ve své autobiografii otevřeně popisuje to, co prožívají lidé, kteří nenašli víru v Boha:

Stojíme na břehu oceánu a vykřikujeme do prázdné noci.
Občas z temnoty odpoví nějaký hlas. Ale je to hlas tonoucího
a v příštím okamžiku nastane opět mlčení.
Svět se mi zdá jako docela strašné místo.
Neštěstí většiny lidí je nesmírné.

Na břehu toho oceánu stojíme všichni – ateisté, agnostici, Boží přívrženci i odpůrci. A všichni někdy procházíme obdobím nesmírného neštěstí. Je ale velmi smutné být „tím, kdo stojí na břehu oceánu a vykřikuje do prázdné noci“, a nemít možnost nalézt hlubokou útěchu v lásce Boha Otce.

Objev Boží lásky, slz v Jeho očích, nejspíš nevyřeší naše intelektuální otázky ohledně toho, proč některá modlitba prostě zůstane bez odpovědi. Ale může naplnit emocionální potřebu, která je možná ještě hlubší než ta intelektuální: Je to potřeba vědět, že to, co prožíváme a cítíme, je pro Něj důležité. Vědět, že slyší naše prosby. Vědět, že Bůh, do něhož vkládáme všechny své naděje, je nám blízko a že Mu na nás záleží.

Nic v sobě nemá takovou moc, aby nás to odtrhlo
od toho, že nás dobrý Bůh miluje

V Bibli se hovoří o tom, jak apoštol Pavel klečí před Bohem Otcem a modlí se, aby se věřícím nějak podařilo pochopit, jak je Boží láska výstřední. Na jiném místě pak vyslovuje názor, že „naše nynější utrpení nejsou srovnatelná se slávou, která se na nás má zjevit“ (Římanům 8, 18). Na nás! Boží sláva se zjeví na obyčejných lidech, jako jsme my, na lidech, kteří teď prochází takovými nesnázemi.

Po tomto verši nás Pavel ujišťuje způsobem, který je zcela výjimečný a v celém Písmu svatém nemá obdoby: „Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru“ (v. 28). Možná že nevěřícně hledíme na to, co nám tady Pavel slibuje, a přemýšlíme, jestli to mohl myslet vážně. Ale ještě než se stihneme vzpamatovat, Pavel nás dorazí dalším neuvěřitelným tvrzením: „Jsem si jist, že smrt ani život… ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!“ (verš 38).

Andělé ani démoni. Ani onkologické oddělení nebo koncentrační tábory. Ani osamělost nebo strach. Ani bankrot, smrt někoho blízkého nebo prázdnota. Nic, čím procházíme, říká Pavel, v sobě nemá takovou moc, aby nás odtrhla od toho, že nás dobrý Bůh Abba, Otec, miluje nekonečnou láskou.