Dočetla jsem článek v novinách, kde maminka popisovala, jak tragicky přišla o své dvouleté dítě. Psala o tom, jaká je v ní stále rána, a divila se, proč neexistuje pojmenování pro rodiče, kterým dítě předčasně zemřelo. Vyvodila chybění takového slova z toho, že ten komu zemře partner, je vdovec nebo vdova, dítě, kterému zemřel rodič, je sirotek, ale rodič, který ztratil dítě, žádný název ani status tím nějak vyjádřený nemá. Její úvahy přede mnou otevřely skořápky vzpomínek, které mne vrátily o hodně let zpátky…



Přišla na svět pár minut po půlnoci Nového roku

Viděla jsem se, jak spím na pokoji poporodní péče o maminky a vedle mne v postýlce leží druhý růžový přírůsteček do naší mladé rodinky. Naše druhorozená přišla na svět opravdu nepřehlédnutelně, pár minut po půlnoci Nového roku a vysloužila si tím fotografii v místních novinách. Mne, „zkušenou“ druhorodičku, od počátku nenechávala na pochybách, že je zcela jiná než její sestřička, která jí připravovala doma panenky. Naše druhorozená s neomylnou přesností, snad geneticky zakódovanou, se od prvních okamžiků svého života odlišovala od sestry, se kterou dosud neměla příležitost se uvidět. Tam, kde jedna plakala, druhá pokojně spinkala. Kde jedna s dravostí dítěte spěchala do života a bylo na ní vidět chuť zápasit a vítězit nad vším, co přichází, druhá brala věci pokojně s nádechem zvláštní tajemnosti, která na nás dýchá z úsměvu Mony Lisy. Všechno toto způsobem miminkům vlastním mi moje druhá holčička sdělovala už od prvních okamžiků v porodnici.



Děťátko v posteli už nemělo svou růžovou barvu

Ve chvíli mé vzpomínky jsem spokojeně spala v nemocniční posteli a zdál se mi zvláštní sen. Kolem mne byla tma, jen přede mnou se rýsovalo schodiště ozářené světlem z otevřených dveří na jeho konci. Nechápala jsem, kde a proč tu jsem, ale v tom snu se mnou začalo moje druhorozené nemluvně hovořit. A nebyla to řeč, kterou se pak učila od nás dospělých, ale byla to řeč, co předávala obsah a význam beze slov. Dcera mi „říkala“: „Tam (a bylo jasné, že mluví o dveřích plných jasu nad schodištěm) spolu dojdeme…“ Byl to velmi zvláštní sen, tak zvláštní, že mne probudil do okamžité bdělosti a s údivem jsem se podívala po spící dcerce. Děťátko v posteli ale nemělo svou růžovou barvu, bylo spíše do fialova a zdálo se mi, že nedýchá. S výkřikem jsem ji popadla, snažila jsem se jí třást, aby chytla dech, a utíkala s ní v náruči k pokoji sester. Zvláštní, že si vůbec nevzpomínám, jestli ve chvíli, kdy popadla svůj ztracený dech, začala plakat. Dítě pak bylo 24 hodin na pozorování na jednotce intenzivní péče, zatímco já chodila jak lvice za skleněnou zdí a čekala, co přijde. Přinesli mi ji zpět, žádné vyšetření nic neobjevilo, nic nevysvětlovalo, co se stalo. Nakonec jsme s dcerou odjely spolu z nemocnice domů a pár nocí jsem měla strach usnout, že se její ztráta dechu bude opakovat. Naše dny i noci však probíhaly v normálním sledu mladé rodinky, holčičky rostly a po čase jim přibyl ještě bratříček. Na zvláštní sen z porodnice v mé paměti padal prach, bylo stále na co myslet a o čem přemýšlet, kdo to s třemi mrňaty nezažil?



Pak přišlo něco, co naši rodinku vyhodilo z koleje „normálnosti“.

Ve svých vzpomínkách jsem přeskočila pět let. Děti rostly a my se snažili jim předávat, co bylo pro nás důležité. Byla doba adventu a se staršími dcerkami jsme vymalovávali stromeček pro Ježíška. Každá měla svůj stromeček a za všechno dobré, co ten den udělala, mohla na stromeček přidat kousek řetězu, baňku, prskavku nebo svíčičku. Jak jsem si už mohla od jejich narození zvyknout, měla každá stromeček zcela jiný. Jedna se snažila celý den, aby mohla na svůj stromeček namalovat co nejvíc ozdůbek pro Ježíška. Druhá by Ježíškovi taky ráda udělala radost, ale když se přiblížil večer, nebylo toho moc, i když jsme hledali všichni, co by mohlo jejímu stromečku přidat na lesku. Bylo vidět, že ji to mrzí, chce dělat radost, jen k tomu nějak neměla dostatek času, nápadů, vůle, inspirace…

Pak přišlo něco, co naši rodinku vyhodilo z koleje „normálnosti“. Má druhorozená dcera a manžel zemřeli při autonehodě. Pár dní poté jsem večer – ještě ohlušená bolestí – nesla k jesličkám v kostele dva zcela rozdílné stromečky a věděla jsem, že jsou krásné oba. Jeden víc mluvil, ukazoval lásku a snahu a druhý spíše mlčel, za to byl už dán i přijat celý…



Jsem stále její máma

Vrátila jsem se ze vzpomínek k přečtenému článku zpět a uvědomila si, že se svou dcerou opět mluvím „řečí“, kterou mi ukázala ve snu v porodnici. Bolest mámy, která s ní nemohla zažít spoustu věcí, které se přihodí, než dítě vyroste a osamostatní se, se potkala s vědomím, že tato moje dcera už je dospělá, v mnohém možná dospělejší než já sama, a taky se silnou jistotou, že náš vztah trvá a pokračuje dál. Nepotřebujeme si říkat jinak, nemáme jiný status. Jsem stále její máma a ona má už velká dcera. Už nepotřebuje mou mateřskou starost a různé rady, už je kompletní. Jsme stále ve vztahu a vidíme stejné světlo. I když upřímně řečeno, ona ho vidí už plněji. Mně ještě občas slzy a různá zatmění brání…

***

Se svolením převzato z časopisu Rodinný život (5. číslo, 2005). Nadpis a mezititulky vytvořila redakce webu vira.cz.


Kontakt na redakci časopisu Rodinný život:
Centrum pro rodinný život
Biskupské nám. 2
772 00 Olomouc
Tel. 587 405 250-3
Email: rodina@arcibol.cz