28. 11. 2012 , Wanda Póltawská

Přežila jako pokusný králík v koncentráku Ravensbrück. Přesto zůstala člověkem.

Strhující svědectví mladé dívky, která přežila jako „pokusný králík“ v koncentračním táboře Ravensbrück. Výpověď Wandy Półtawské je na jednu stranu skličující, na druhou však velmi nadějná a dokládající, že i uprostřed pekla si lze zachovat lidskou důstojnost.

Do koncentračního tábora
jsme se původně těšily

Jednou večer jsem se učila, když jsem z předsíně zaslechla mužský hlas: „Která z vás je Wanda?“ Tím to celé začalo. Zvedla jsem se... a vrátila se až po čtyřech a půl letech.

Nejdříve jsem putovala do vězení. Byly tam vši, blechy, špína. Voda nebyla vůbec a rozmohl se tyfus. Hlad jsme necítily, poněvadž rodiče podpláceli stráž a nosili nám jídlo. Byli doma, nikoho dalšího nezatkli. Během noci se vždy několikrát rozsvítilo světlo, musely jsme se postavit do pozoru a vyvolávali nás jménem. Pak už nikdo v cele nespal: nahlas jsme se modlily za umírající, poněvadž po každé takové „návštěvě“ vždy následovala salva těsně pod našimi okny. Nikdy jsme nevěděly, na koho z nás to padne...

Jednou se objevila zpráva o připravovaném transportu do koncentračního tábora. Nic konkrétního jsme o táboře nevěděly, a to slovo samotné v nás vzbuzovalo pozitivní reakce. Doposud jsme znaly pouze skautské tábory plné radosti a slunce. Pobytem ve vězení jsme byly k smrti vyčerpané, takže jsme si myslely, že nikde jinde to snad horší ani být nemůže. Každá, kterou přečetli, si oddechla. Stejně jsme očekávaly, že půjdeme „na porážku“, takže se zdálo, že odjezd do koncentráku rovná se zrušení trestu smrti. Jak naivní...

Tábor Ravensbrück.
Přidělili nám čísla.
A přestaly jsme existovat…

Ráno 23. září 1941: „Vzorný tábor Ravensbrück.“ Poprvé jsme uviděly dozorkyně: obří, vysoké blondýny s vyhaslými, tvrdými pohledy a zaťatými rty, v černých křižáckých pelerínách s kapucemi a s obrovskými vlčáky u nohou. Přidělili nám čísla. Přestaly jsme existovat jako „my“. Na mysl se mi vedrala slova modlitby: „Bože, jestli ještě bdíš nad tímto světem, dej, abych si zachovala tvář na tomto strašném místě. Ne život, ale duši...“

Operace kostí.
Ale proč?

Dne 27. července 1942 náš transport svolali „nach Vorne“ (vpřed). Nejdřív nastoupily mladé do pětadvaceti let, potom všechny ostatní. Jakási cizí komise si pečlivě prohlížela naše nohy. Pak nás zavolali na revír. Vstoupila jsem první: umývárna. První koupel ve vaně po více jak roce a půl. Rychle jsem se svlékla. Nějaká bledá Němka mi přinesla čistou košili a kabátek. Zeptala jsem se: „Co se bude dít?“ Pohlédla na mě překvapeně: „Copak nejste nemocná? Asi operace.“ – „Nesmysl, jsem zdravá jako rybička.“ V jejích očích se objevilo ještě větší překvapení.

Postupně nám pečlivě oholily nohy až ke kolenům. Za chvíli dorazila sestra s injekcí – pět centimetrů žlutavě zbarvené, kalné tekutiny. Po injekci jsem okamžitě pocítila malátnost a nehybnost, slyšela jsem i viděla, ale nemohla se pohnout. Stále jsem nic nechápala. „Co s námi udělají? Co s námi udělají?“ Ó, Bože, jak bych si přála mít jistotu, že nás zabijí, že nás jenom zabijí.

Na pokoj přivezli operační lehátko: tak tedy operace. Ale jaká? Proč? K čemu? Nic, absolutně nic jsem nechápala. Před usnutím se mi hlavou mihla jedna myšlenka, kterou jsem nestačila vyslovit „Wir sind doch keine Versuchskaninchen.“ (Vždyť přece nejsme pokusní králíci). Ne, my jsme přece nebyly žádní pokusní králíci, byly jsme lidé!

Touha po smrti.
Zoufale jsem pátrala po smyslu všeho.

Když jsem se probudila, bylo už nějakou dobu po poledni. Prozatím mě nic nebolelo, jenom jsem měla nohu úplně strnulou, necitlivou, a hlava mi hrozně ztěžkla. Chtělo se mi spát. - Nastávala horká srpnová noc. Teprve teď to začínalo. Ostatní děvčata ležela jako v mdlobách, rozpálená, házela sebou na všechny strany. Nohy nateklé, zarudlé, přímo hořely. Moje byla tak opuchlá, až se mi sádra zařezávala do masa. Nejmenší pohyb znásoboval tu příšernou – a jak se zdálo – nesnesitelnou bolest.

Tu noc se zrodila nová touha. Touha po smrti. Chtělo se mi umřít, nebýt, zmizet beze stopy. Nemyslet jako šílenec pořád dokola: K čemu? Proč já? Proč my? Zoufale jsem pátrala po smyslu existence, smyslu toho, čemu jsem byla vystavena.

Neznámé ženy přibíhaly na večer pod okna a házely do nich balíčky s čerstvou mrkví a tuřínem, občas jablkem nebo rajčetem. Také kuchařky pro „králíky“ kradly z esesmanského skladu cukr, krupici nebo kávu. Stovky žen se kvůli nám vydávaly v smrtelné nebezpečí. Týden co týden byla na řadě další skupina. „Králíci se rozmnožují,“ říkaly jsme někdy v záchvatu šibeničního humoru. Celý tábor už o nás mluvil jako o „Kaninchen“.

Wanda Półtawska ------------------------------------------------------