Všichni bojujeme s nedostatkem sebevědomí, přecitlivělostí,
strachem, závistí, žárlivostí a zklamáním
Jak jsme si všichni podobní! Všichni bojujeme s podobnými problémy: nedostatkem sebevědomí, přecitlivělostí, strachem, závistí, žárlivostí a zklamáním. To prožíváme všichni, jsou to základní vzorce chování, které se týkají každého. Liší se jen kulisami našich životů.
A mnoho lidí na to reaguje tak, že naslouchá hlasům a tlakům svého okolí a svou hodnotu hledají jen v porovnávání se s druhými a se všemi možnými „celebritami“. Takoví lidé již neslyší svůj tichý vnitřní hlas, ztratili kontakt se svým nitrem, ve kterém na ně čeká Bůh. Nejsou v souladu se svým vnitřním já. Takoví lidé svou hodnotu nevidí v jedinečnosti své osoby, nýbrž hledají ji i ve vnějších symbolech společenského postavení, jako je elegantní oblečení nebo velké auto.
Mnozí lidé nezažili, že jsou milováníhodni
takoví, jací jsou
Každý člověk touží milovat a být milován. Mnozí lidé žijí v neustálém strachu, že nebudou dostatečně milováni. Tento strach určitě vychází z toho, že se člověku nedostávalo lásky v dětství. Z toho pramení nejistota, jestli mě rodiče, přítel nebo přítelkyně opravdu mají rádi. Bez lásky si připadám bezcenný. Člověk potřebuje zkušenost lásky, aby mohl být v pokoji sám se sebou. Zároveň ale přetěžujeme druhé svými očekáváními jejich lásky, protože se sami se sebou míjíme.
Mnoho lidí si také myslí, že nejsou hodni lásky druhých, protože si v dětství museli lásku často zasloužit. Nezažili, že jsou milováníhodní takoví, jací jsou. Dostalo se jim lásky, jen když splnili očekávání svých rodičů. A tak jsou neustále upnuti na to, aby plnili očekávání druhých, a tak si zasloužili lásku. A zároveň se bojí, že ta očekávání nesplní a lásky se jim nedostane. Protože nevidí svou cenu, cítí se přehlíženi. A protože sami sebe nemají dostatečně rádi, bojí se, že ani druzí je nebudou dostatečně milovat.
Před Bohem jsme každý jedinečný,
vzácný a neopakovatelný
Cílem křesťanského duchovního života je dotknout se jedinečného a neopakovatelného obrazu, který si o každém z nás, tedy i o mně a tobě udělal Bůh. Samozřejmě není snadné tento obraz poznat a není možné jej popsat. Pokud jsem sám sebou, nemusím si nic dokazovat, prostě jsem. A nemusím se vůbec namáhat. Protože pořád si muset něco dokazovat, pořád usilovat o to, abych se druhým zalíbil, aby mě vzali na vědomí, stojí hodně sil. A často to vede k tomu, že se přetvařujeme, jen abychom se přizpůsobili očekáváním zvenku.
Víra vede ke štěstí,
vděčnosti a důvěře
Všichni dnes hledají štěstí. A myslí si, že ho najdou tehdy, když si budou moci dopřát co nejvíc. Ale štěstí najdu jen tam, kde jsem v souladu sám se sebou a kde mě chrání někdo větší. Ke štěstí patří i úžas nad podivuhodností bytí. A tento úžas vždycky ukazuje mimo nás, někam výš. Žasnu nad tím, co mě přesahuje. Z toho všeho pro mě vyplývá, že všechny postoje, které jsou nutné ke štěstí člověka, vycházejí ze zkušenosti víry: Bůh mě nese, Bůh mě miluje, Bůh a jeho láska mě proniká. Nemusím všechno zvládnout sám. Mohu i přijímat. A základní skutečnost mého života je, že jsem milován. Jsem jedinečný. Jsem vzácný. Všechny tyto zvěsti nacházím v poselství Ježíše Krista. Křesťanská víra mě navíc ubezpečuje o tom, že mě Bůh nese, i když se zdá, že se kolem mě všechno hroutí. V tom smyslu dává víra i vděčnost a důvěru.
