Jednou z nejhlubších potřeb člověka je potřeba identity:
potřebuji vědět, kdo jsem, kam patřím.
Mám potřebu existovat ve svých očích i v očích druhých.
Všichni ale máme v této oblasti deficit. Mimořádně hluboký deficit.
(Deficit = manko, ztráta, schodek)...
Být znamená mít?
V nejpovrchnější rovině se člověk snaží svou potřebu identity uspokojit tím, že má – vlastněním hmotných statků, určitým stylem viditelného života: ztotožňuji se se svým bohatstvím, fyzickým zevnějškem, svou motorkou, svou jachtou. Dochází tedy k úděsné záměně: člověk si myslí, že uspokojí svou potřebu být tím, že bude mít. Po určitou dobu to tak i může vypadat, ale dlouho to nevydrží a brzy se dostaví zklamání… Kolik lidí si například nakonec uvědomí, že druzí se o ně zajímali jen pro jejich peníze, a ne pro ně samotné! Nějakou dobu jsou tedy na výsluní, pak se ale ocitnou v hrozné osamělosti.
Být znamená dělat?
Na už poněkud vyšší úrovni chce člověk svou potřebu být uspokojit tím, že získá a bude uplatňovat určité schopnosti (sportovní, umělecké, intelektuální). To už je lepší, ale pak mu hrozí, že být zamění na dělat, že se ztotožní se souhrnem svých vloh a schopností. Ale jsem jenom toto? A co když o své schopnosti přijdu? Jsem nejlepší fotbalista světa – a ocitnu se na invalidním vozíku. Znám literaturu – a nehoda mne připraví o paměť. Co bude pak?
Tendence zakládat svou identitu na činnosti má samozřejmě pozitivní vliv při budování osobnosti, neboť ta se rozvíjí tím, že uplatňuje své rozmanité schopnosti. Je přirozené a dobré, že někdo v sobě najde k něčemu schopnost, uplatní své možnosti, a tak ví, kdo je, získá určitou sebedůvěru, zakouší radost z toho, že zhodnocuje své hřivny, jež do něho byly vloženy. Výchova a vzdělávání jsou z velké části založeny na této tendenci, a je to dobře.
Každý člověk má jedinečnou hodnotu a důstojnost
Avšak člověka nemůžeme ztotožnit se souhrnem jeho způsobilosti: člověk je více než toto. Nemůžeme nikoho posuzovat jen podle jeho schopností, neboť každý má jedinečnou hodnotu a důstojnost, nezávislou na jeho dovednostech. Pokud to nebereme na vědomí, může se nám stát, že se po nějakém vlastním nezdaru ocitneme v hluboké „existenciální krizi“, anebo že budeme pohrdat bližními kvůli jejich mezím a neschopnostem. To může velice pokřivit mezilidské vztahy, zabránit, aby se v nich uplatňovalo dávání a přijímání zdarma, jež je vlastní lásce. Jaké místo je pro chudé a pro postižené ve světě, kde člověk existuje jen pro svou výkonnost, pro viditelné hodnoty, které produkuje? Člověk je více než dobro, které je schopen dělat. Je dítě Boží, a ať koná dobro nebo se mu to dosud nedaří, zůstává Božím dítětem.
Zdroj naší identity – neodvolatelná Boží láska
Svou pravou identitu, mnohem hlubší než vlastnění nebo konání, a dokonce i než morální ctnosti a duchovní kvality, poznáváme krůček po krůčku, když na sobě necháváme spočívat Boží pohled. Tuto identitu nám nikdo, žádná událost, žádný pád ani žádný neúspěch nemůže vzít. Náš poklad nekazí mol a rez (srov. Mt 6,19), je v nebi, tj. v rukou Božích. Nezávisí na událostech nebo na tom, co máme či nemáme, v jistém smyslu dokonce ani na tom, co děláme či neděláme, na našich úspěších či nezdarech; závisí pouze na Bohu, na jeho přejícnosti a neměnné dobrotivosti. Zdrojem naší identity, našeho „bytí“ je něco jiného a daleko hlubšího než naše aktivity – je jím neodvolatelná stvořitelská láska Boha, který nás učinil ke svému obrazu a chce, abychom žili navždy s ním.
