„Státní správa musí být vedena k užitku těch, kdo jsou jí svěřeni,
nikoliv k prospěchu těch, jimž je svěřena.“ (Marcus Tullius Cicero)
Do jaké míry člověk potřebuje stát?
Bez státu se jako jednotlivci neobejdeme. Stát má sice jen pomocný význam, je však nepostradatelný, protože vytváří a zajišťuje určitou formu řádu ve společnosti. Bylo by jistě krásné, kdyby se přání a požadavky jednotlivců a společenských skupin samy od sebe uspořádávaly do vize společného dobra, avšak společností smýkají sem a tam četné skupinové zájmy.
Žijeme ve světě urputných bojů, hádek, soutěžení a konkurence. Silnější se snaží předběhnout slabšího. Kdo by tu měl zjednat pořádek, ne-li státní instituce? Nejdůležitějším nástrojem státu je právo. Bez toho, že by víc, než je nezbytně nutné, omezoval svobodu lidí, vytváří právní stát rámcové podmínky, jež slouží společnému dobru. V optimálním případě je stát bezpečným prostorem, v němž se může lidská osoba svobodně rozvíjet.
Jak (by) vládl Ježíš?
Starý zákon čekal na Mesiáše jako na politického spasitele. Když nakonec přišel Mesiáš v podobě Ježíše Krista, neviděli před sebou Izraelité postavu vladaře, převyšujícího druhé, ale „krále“, který slovem i příkladem odkrýval bezpráví a svou vydaností na vlastním těle ukázal, co působí mučení a státní či náboženské bezpráví a jak může ničit lidi. Politické kategorie moci, bohatství a vlivu Ježíš otočil – nepřišel, aby vládl, ale aby sloužil. Ježíš tím stanovuje kritéria všem, kdo přebírají odpovědnost: „Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem“ (Mt 20,26).
Kdo tedy slouží společnému dobru, nesmí hledět prvořadě na vlastní dobro, ale na blaho celku, který mu byl svěřen, a vykonává svou politickou funkci podle etických měřítek. Kdo slouží, ten se neobohacuje. Toto je rozhodující i v boji proti korupci. Kdo slouží, neztrácí ze zřetele konkrétní lidskou osobu. Dobrá správa je velkým dobrem; dobrá správa slouží.
K čemu slouží politické strany
Smysl politických stran je organizovat tvorbu politických názorů a být nástrojem politické účasti všech občanů. To však lze jen tehdy, když jsou samy strany vybudovány demokraticky a když přijímají služebnou funkci, to znamená, že jim jde o společné dobro.
Jak funguje pravá autorita?
Bez autority se každé lidské společenství rozpadne. Autorita samozřejmě nemůže být svévolná; slouží tomu, aby lidi svobodně zaměřovala ke společnému dobru. Ani společné dobro nesmí spočívat na nějaké svévolné definici; musí to být spíše to, k čemu všichni tíhnou (nebo by měli tíhnout) na základě rozumného vlastního zájmu, protože je to pro všechny dobré.
Každá autorita se váže na přirozený mravní zákon, který vyjadřuje základní etické hodnoty, jež jsou pro každý rozum bezprostředně přesvědčivé. Vydá-li autorita zákony či pravidla, které těmto hodnotám odporují, vytváří nespravedlivé „právo“ – tedy právo, jež nikoho nezavazuje. Kvůli tomu, že platí přirozený mravní zákon, se např. nacističtí váleční zločinci nemohli odvolávat na to, že jednali podle zákona a poslouchali rozkazy právoplatné autority. Dnes jsou tyto poznatky ukotveny v mezinárodním právu.
„Sociální spravedlnost“ nestačí
Aby spolu mohli lidé dobře žít a instituce dobře spolupracovat, nikdy nestačí, aby se „sociální spravedlnost“ definovala jen na základě zásad, práv a povinností. Je zapotřebí cosi jako občanské přátelství, občanský entuziasmus či „společenská láska“. Křesťanská sociální nauka, nezůstává u principů, práv a povinností. Vyzývá křesťana k tomu, aby se ze srdce obrátil ke konkrétnímu bližnímu se všemi jeho problémy a následoval tak Kristovo přikázání – milovat „bližního jako sám sebe“ a se stejnou intenzitou jako Boha.
Občanské přátelství
Občanské přátelství je především žitou solidaritou. Společnost, která se o spravedlnost stará jen abstraktně, je chladná a nelidská. Už Tomáš Akvinský věděl, že spravedlnost bez lásky je nakonec krutá. Spravedlnost totiž hledí jen na to obecné, nevnímá člověka v jeho osobitosti. A to je specificky křesťanské, že křesťané nemají vynášet soudy nad druhými lidmi. Vědí, že ten druhý má jméno i obličej, vlastní dějiny i svoji zcela vlastní nouzi.
„Politika, často vysmívaná, je vznešeným posláním a jednou z nejcennějších forem lásky k bližním, protože usiluje o obecné dobro … Prosím Pána, aby nám daroval více politiků, kterým opravdu leží na srdci společnost, lid, život chudých! Je nezbytné, aby vlády a finanční mocnosti pozvedly zrak, rozšířily svoje obzory a přičinily se o důstojnou práci, zdravotní osvětu a péči pro všechny občany.“ (papež František)
