Základní jistoty, po kterých toužíme,
nalezneme v Bohu
V životě z víry se postupně učíme hledat v Bohu základní jistoty, po kterých toužíme: nekonečnou a věčnou lásku, pokoj, jistotu, štěstí... Pokud se totiž nenaučíme přijímat z Boží ruky tyto tolik potřebné jistoty, riskujeme, že je začneme hledat jinde a očekávat je od pomíjejících věcí v tomto světě (v materiálním bohatství, v práci, ve vztazích...), kde je však nikdy nemůžeme nalézt.
Od lidí a vztahů bohužel očekáváme to,
co nám zcela nemohou poskytnout
Naše vztahy s bližními jsou často naplněné zklamáním, protože aniž bychom si to vždy uvědomovali, očekáváme od nich něco, co nám nejsou schopny poskytnout. Od určitých výsadních vztahů očekáváme absolutní štěstí, naprosté uznání, dokonalou jistotu. Ale žádné stvoření, žádný člověk, žádná činnost nás v tomto očekávání nemohou naplno uspokojit. A protože očekáváme příliš a nedostává se nám uspokojení, stáváme se zahořklými, zklamanými a nakonec jsme vůči těm, kteří nás takto zklamali, plni zášti. Není to však jejich chyba, přehnané je jen naše očekávání: představujeme si, že nám člověk může dát to, co nám může zajistit jedině Bůh.
Tím, co tady říkám, nechci znehodnotit mezilidské vztahy ani různé jiné společenské aktivity. Velmi věřím v lásku, v přátelství, v bratrský život, ve vše, co si můžeme vzájemně darovat mezi sebou. Setkání s nějakým člověkem a vztah, který se takto vyvine, to všechno může být nádherným Božím darem. Bůh nám rád ukazuje svou lásku skrze přátelství a starostlivost někoho, koho nám pošle do cesty. Je ale třeba, aby Bůh zůstal v centru a abychom nepožadovali na ubohé lidské bytosti omezené hranicemi vlastní nedokonalosti to, co nám může dát jedině Bůh sám.
Vyhýbat se zbytečným poždadvkům na druhé,
které mají až dramatické následky
Nechci ani vzbuzovat dojem, že hodnoty, o kterých jsem se výše zmínil (pokoj, štěstí, jistota atd.), nám jsou dány okamžitě, jakmile odhodlaně vykročíme na cestu víry. Zůstává ale pravdou, že věrnost v životě víry a věrnost v modlitbě vyjadřuje konkrétním způsobem, že tyto hodnoty očekáváme od Boha v postoji naděje a víry a to, v co doufáme a co očekáváme od jeho milosrdenství, nám bude postupně dáno. Jedná se zde o základní prvek rovnováhy v oblasti lidských vztahů, který nám pomáhá vyhnout se zbytečnému nárokování na druhých, co nám nemohou dát, z čehož někdy plynou až dramatické následky.
Čím více bude Bůh ve středu našeho života, tím více budeme vše očekávat jen od něj samého a o to více budou naše mezilidské vztahy vyváženější a šťastnější.
Pokud hledáme hluboký pokoj, jistotu a štěstí v Bohu,
jsme svobodnější a nezávislejší vůči ostatním lidem
Zkušenost nám ukazuje, že věrnost v životě z víry a věrnost v modlitbě, i když občas prochází těžkostmi, nás postupně přivádí k tomu, abychom v Bohu nalezli hluboký pokoj, jistotu a štěstí, které nás činí svobodnými vzhledem k ostatním. Jestliže naleznu pokoj a štěstí v Bohu, budu schopen mnoho darovat svým bližním a budu také schopen je přijmout takové, jací jsou, aniž bych jim zazlíval, že neodpovídají mým očekáváním. Bůh sám stačí.
Nalezení štěstí v Bohu nás činí svobodnějšími i vůči úzkostlivému hledání lidského uspokojení. Nemám nic proti oprávněnému potěšení ze života, z chutného jídla, z láhve dobrého vína či z relaxační koupele. To všechno jsou Boží dary, ale je lépe jich užívat s rozvahou. V našem světě se ale vyskytuje neuspokojitelná potřeba stále nových a stále intenzivnějších prožitků, zakoušení, pocitů a vjemů, která může vést až k destruktivnímu chování, jak to máme možnost konstatovat v mnoha oblastech lidského života. Hledání stále silnějších zážitků vede nakonec k různým formám násilí. Když totiž chybí smysl, bývá obvykle nahrazen smysly. „Užijte si to naplno!“ říká jeden reklamní slogan na prodej automobilů. To je ale slepá ulička, která vede jen k frustracím či přímo k sebedestrukci a násilí. Tisíceré uspokojení totiž nevede ke štěstí...
Se svolením
zpracováno
podle knihy:
Jacques Philippe,
Dotknout se Boha
kterou vydalo
nakladatelství
Paulínky.
Redakčně
upraveno.
