K rukám ministra zdravotnictví, tehdy jím byl Rubáš, došel zoufalý dopis zoufalé stařenky z kteréhosi pečovatelského domu na Moravě. Žádala povolení výjimky, přála si eutanazii. Nechtěla už žít.

Ta žádost byla samozřejmě zamítnuta a já jsem ten dopis dostala od citlivého ministerského úředníka s otázkou, zda bych jí k tomu nechtěla něco napsat. Už si přesně nepamatuji, jestli jsme si vyměnily dva dopisy nebo tři, ale víc jich nebylo. A úplně to stačilo k tomu, aby od své vážně míněné žádosti ustoupila. Vůbec tam nešlo o nějakou nezvládnutelnou nebo nezvládanou fyzickou bolest. Ve velkých kloubech měla artrózu, ale na tu si nestěžovala. Avšak okolí se k ní chovalo tak pohrdavě a nevšímavě, že z toho vyvodila jediný závěr - už jsem jim na obtíž, už tu nemám co dělat.

Stačilo projevit jen trochu zájmu a všechno bylo zase dobré. K Vánocům pak ještě poslala lístek s optimistickým textem: „Minulý týden jsem si koupila takový malý hezký kobereček a pár dalších drobností a už mám zase radost ze života.“ Vlastně měla štěstí, že nežila v Holandsku. Tam by to vyřídili jedna dvě. A přišla by o novou neočekávanou radost, která zas tak zanedbatelná nebyla, když jí stálo za to o ní psát někomu, koho nikdy ani neviděla.



***

Se svolením převzato z knihy: O naději s Marií Svatošovou, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství

Několik kapitol z této knihy naleznete zde

Hospice, Hospic sv. Štěpána v Litoměřicích