Drogy, sprejerství, jízda na vagonu metra
dodávají pocit, "že tady jsem"...
Popisovala mi jedna matka svůj rozhovor s šestnáctiletou dcerou. Když matka přišla na to, že dcera užívá pervitin, začala poučeně dceři vysvětlovat všechna možná nebezpečí, ale dcera ji přerušila: „Já vím, co mi chceš říct, ale ty to nepochopíš! Vím, že riskuju, ale já potřebuji NĚCO prožít!“
Mladá dívka se tak totiž potřebovala ujistit, že existuje. Stejně jako mládenci, co se zvenčí zavěsí na vagón pražského metra, aby si podle účinků zvýšeného adrenalinu ověřili totéž. Také sprejeři, kteří potřebují vidět důkaz vlastní existence černý na bílém, dosvědčují podobnou tužbu - žene je potřeba vrátit se a přesvědčit o tom, že na místě byli. Řídí se heslem: "cítím, tedy jsem"...
Vnitřní prázdno mnozí přebíjejí
sbíráním zážitků a pocitů
Co je na tom špatného, je-li ukazatelem pulsujícího života pocit? Pozor, je to jinak! U těch, o nichž výše píšu, neprožívají nejprve životní vitalitu, která následně navodí nějaký pocit. U nich je na začátku prázdno, z něhož je člověku úzko, proto ho musí přebít - zážitkem, pocitem. Ten ale nevychází spontánně od srdce, proto je nutno ho nějak navodit. Jak? Podle toho, co je po ruce, stylem pokus-omyl. Třeba chemikálií. Nebo nějakým výstředním kouskem, happeningem. Nápodobou těch, kdo to zkusili dřív. Slibným dobrodružstvím je sex. Záludnou pastí je destruktivní kult, který nazýváme sektou. Nutkání je mocné, varování nepůsobí, protože upozorňuje na věci budoucí, zatímco neodolatelná potřeba ujistit se, že jsem, je zde a teď. Proto "teď - anebo nikdy". Kdoví, zda budoucnost vůbec existuje, a pokud ano, je to jedno, po mně ať přijde potopa!
Je to znepokojivé, ale mezi lidmi, zejména mladými, přibývá těch, jejichž základním životním pocitem je smrtelná nuda. Kdo neví, oč jde, představuje si to pomocí toho, co zná z vlastní zkušenosti: jako znuděnost. To je ale rozdíl. Znuděnost je druhotná, je to vykolejení, k němuž nemuselo dojít, kdyby se člověk snažil. Znuděnost je koneckonců jen důsledkem porušení zásad duchovní životosprávy. Ti kdo jsou ohrožení smrtelnou nudou doplácejí na jakousi poruchu, která ale nastala dřív, než jí byli schopni předejít.
Rodiče na děti nemají čas -
- začátek sestupu do mrazivého prostoru
Čas v dětství a dospívání, který měl být naplněn jejich zráním, byl naopak skluzem do vakua, do temného mrazivého prostoru, kde nelze nikoho potkat. Ale ano, kohosi potkávali. Roboty. Figuríny, s nimiž nebyl možný kontakt, lépe řečeno setkání. Mluvily nesrozumitelnou řečí, na nejdůležitější výzvy nereagovaly. Opuštěné matky, které měly jiné starosti a dítě jim bylo břemenem. Hodné maminky, co pořád zoufale chvátaly. Tátové, kteří buď nebyli doma, anebo nebyli vůbec. Naprogramované paní učitelky. Škvírami v plechovém brnění na ně shlíželi nositelé instituční autority (podnikové, policejní, státní), plni nesrozumitelné zloby. A kolem davy lhostejných lidí, spoluobčanů.
Cestou je včasná nabídka alternativy
"Cítím, prožívám, užívám, tedy jsem!" Důsledky této potřeby jsou destruktivní. Nejen tak, jak to umí tvrdá droga, ale i tím, že mrzačí všechno ostatní, životní plány, vztahy atd. Takoví (nejen mladí) jsou to proto nespolehliví. A protože nemají zkušenost setkání, nelze se s nimi nijak setkat. Nemá smysl jim setkání vnucovat, poučovat, varovat. Oni to neberou. Snad se to podaří jen šťastnou náhodou, zázrakem. To pak znamená heroicky vzít na sebe tíži rodícího se vztahu a vytrvat. Těch, kdo k tomu mají ochotu a schopnost, není mnoho. Schůdnější cestou je včasná nabídka alternativy, nejlépe ve věku povinné školní docházky: co nejvíc jich odlákat od okraje srázu.
Važme si proto těch, kdo se do toho pustí a vytrvají, jakkoli nejistý je výsledek. Važme si všech těch, kdo se (mnohdy do úmoru) věnují svým dětem, važme si těch, pracují s dětmi a mládeží a nabízí jim něco víc, než jen momentální zážitky. Važme si bezejmenných (často opovrhovaných) kantorů a kantorek, skautů, kněží - a vůbec všech, kdo jsou ochotni věnovat se dětem a mladým nezištně, bez postraních záměrů, jen a jen kvůli nim, ať už se „k nám“ hlásí, nebo ne. Jsou totiž dělníky v zákoutí společnosti, které není "v záři reflektorů".
Se svolením zpracováno podle knihy
Petr Příhoda - To ostatní nechávám na Pánu Bohu,
výběr z textů a rozhovor s Janem Paulasem,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z tého knihy najdete zde.
Redakčně upraveno.
