Co následovalo po komunistickém převratu?

Když komunisté v roce 1948 převzali moc, tatínka přišli přesvědčovat, aby přešel do Československého svazu mládeže (ČSM), což byla marxistická mládežnická organizace. Chtěli po něm, aby dal do novin prohlášení, že ze své pozice předává lidoveckou mládež do ČSM. Když odmítl, řekli mu, že toho bude litovat.

V říjnu téhož roku přišli členové Státní bezpečnosti tatínka zatknout. Byl tou dobou na vojně, na vojenské škole pro záložní důstojníky ve Frýdku. Jak sám říkal, hned ten večer se seznámil s drsnými vyšetřovacími metodami Státní bezpečnosti. Druhý den musel být převezen do vojenské věznice v Jihlavě. Pak ho převezli do krajské věznice.

Proč tatínka zatkli?

Bylo mu podsouváno, že se podílel na protistátním spiknutí. Tři měsíce s krutými výslechy a mučením si odpykal na samotce. Koncem února 1949 byl spolu s ostatními odsouzen. Šlo prý o vůbec první vykonstruovaný proces na Jihlavsku. Nepravdivou výpověď, kterou mu připravili, nakonec podepsal.

Jako chlapec jsem nemohl pochopit, proč se tatínek přiznal, když byl nevinný. Vzpomínám si, jak se na mě podíval a řekl, že by to podepsal každý, kdo chtěl přežít. Dvakrát za den ho před oním „doznáním“ přinášeli z výslechu v bezvědomí. Po jednom nočním výslechu, když ho hodili do cely, se celý roztřásl zimnicí. V té chvíli prý slyšel hlas: „Neboj se, vždyť jsem s tebou.“ Sám říkal, že od toho okamžiku čelil všemu utrpení a nástrahám s větší vnitřní silou. V bolesti zakusil, co to znamená zcela se spolehnout na Pána. Proto se už celý život nikoho nebál. Víc nám o tom nechtěl říct. Vím jenom to, že mu při výsleších vymlátili téměř všechny zuby. Dnes ho obdivuji, že dokázal ve dvaceti dvou letech takto obstát.

Tatínka zavřeli jako velmi mladého. Jak to snášel?

Podle svědectví současníků nejenže ho to nezlomilo, ale naopak: zocelil se lidsky i ve víře. Ačkoli to byl velmi citlivý a jemný člověk, tváří v tvář zlu byl nebojácný. Říkával, že ho ve vězení posiloval a vedl Duch svatý, stejně jako jeho tatínka v ruském zajetí. Pamatuji si, jak nás později povzbuzoval, že se nemáme nikoho bát, ani komunistického režimu. Říkal, že nás mohou maximálně zavřít, a to že on už zažil. Tenkrát mě jeho odpověď uklidnila a ani později jako kněz jsem strach neměl, i když jsem byl předmětem zájmu Státní bezpečnosti.

Jak se tatínek vyrovnal s tou nespravedlností, že ho týrali a zavřeli kvůli něčemu, co neudělal?

Vzpomínám si v té souvislosti na dva zážitky. Jednou jsem s ním jako chlapec šel v Jihlavě po ulici a on mi říká: „Podívej na tamhle toho pána, až nás uvidí, tak přejde na protější chodník.“ Ptal jsem se pochopitelně proč a táta povídá: „Víš, ten pán se ke mně nechoval hezky, když jsem byl ve vězení, a teď ho to trápí ve svědomí. Ale neboj se, já jsem mu odpustil, jenže on to neví.“

Druhá příhoda se odehrála po srpnu 1968. V naší obci žil velký komunistický funkcionář Karel H., který měl také podíl na tatínkově zatčení. Byl asi o deset let starší než on. Po vpádu ruských vojsk, kdy se po nadějném politickém uvolnění situace v republice obrátila k normalizaci, tedy k opětovnému zavedení diktatury, se táta s tímto pánem potkal na plese u nás v Beranově. Pan Karel se opil a pozval tátu na „frťana“. Přitom se ho ptal: „Řekni mi, Pepo, jak je to možné, že ses mi nemstil, když jsi mohl?“ Vím, že mu táta odpověděl: „Pane H., už dávno jsem vám odpustil. Jednak spravedlnost patří Bohu a jednak, kdybych vám neodpustil, nemohl bych zde celá léta vedle vás žít.“

O odpuštění se snadno mluví, ale co to obnáší? Jak poznám, že jsem někomu odpustil?

Odpustil jsem, když tomu, kdo mi ublížil, přeji jen dobro a je mi toho člověka spíš líto, protože vnímám, jak tím jednáním ničí také sebe, a když jsem schopen mu žehnat. Tatínek nikdy nenadával na ty, kteří mu ubližovali. Vždy o nich mluvil dobře a vím, že se za ně modlil.

Tak snadné to ale nebývá. Cesta od zjevné křivdy k odpuštění bývá dlouhá…

Prvním krokem je být pravdivý. Tedy nepopřít, co se stalo, včetně popsání viníka a zla, které spáchal. Z pastorace mám totiž zkušenost, že u velkých křivd zasahujících silně i emoční rovinu, a hlavně rovinu lidské důstojnosti, často dochází k nezdravému propojení mezi agresorem a obětí. A to až natolik, že se oběť začne cítit provinile a upadne do postoje sebeodmítání – což bývá třeba v případě sexuálních zneužití. To první, co nám dá schopnost pokračovat v procesu odpouštění, je tedy přiznání si toho, co se stalo – pravdy, která nám pomůže vnitřně se oddělit od agresora.

Druhým krokem je pak prosba, aby Pán ve mně uzdravil bolest a ponížení, které mi to způsobilo, a dal mi sílu přijmout, co uzdravit nejde. Pak už může následovat prosba, abych měl sílu a schopnost odpustit a přát dobro tomu, kdo mi ublížil. Jistě je dobré prosit i za uzdravení paměti, zvláště té emoční, abych se k dané záležitosti a k dotyčnému stále nevracel. Tak jako je potřeba celou věc na začátku vypovědět, je dobré se k tomu ve druhé fázi uzdravení ani ve svých řečech nevracet, abych si to stále nezpřítomňoval a netýral se tím.