Až Boží láska mě začala uzdravovat a vyvádět z komplexů méněcennosti
V době puberty ve mně byla velká žízeň po lásce. Zůstávala ale nenaplněná. Na vysoké škole jsme pak s přáteli spolu trávili hodně času - a buď jsme se učili, nebo jsme pařili. Nic mezi tím. Svoji hodnotu jsem vnímal podle toho, jak jsem zvládl tu kterou zkoušku, a srovnával jsem to s úspěšností svých spolužáků. Moje přijetí sebe sama záviselo na tom, jaký jsem podal výkon a jak jsem s ním byl spokojen. Dostával jsem tím sám sebe pod tlak. Měl jsem pocit, že úspěch i lásku si musím zasloužit a že zadarmo ani kuře nehrabe.
Nikdy jsem nepochyboval o tom, že jsem měl nejlepší výchovu, jakou mi mohli moji rodiče dát. Přesto: až poznáním Boha a jeho bezpodmínečné lásky k člověku jsem pochopil, že nejdůležitější věci v životě jsou zadarmo. Boží láska, projevená skrze druhé lidi, mě začala postupně uzdravovat a vyvádět z komplexů méněcennosti. Dostal jsem tento dar, aniž jsem musel podat jakýkoli výkon. Byla to pro mě ale zároveň výzva: „Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte“ (Mt 10,8).
Jak jsem poznal Boha, Ježíše
Počátek mé křesťanské víry se těžko popisuje. Bylo to v devatenácti letech. Nebyl u toho žádný jiný člověk, byl to jediný okamžik doma v prázdném bytě, spíš takové vnuknutí, při němž jsem řekl tomuto „neznámému Bohu“ své ano. Od té doby jsem v hloubi duše věděl, že jsem věřící, a tato jistota mě provází dodnes. Nebyl jsem přitom nijak křesťansky vychován, nechodil jsem do náboženství, neměl jsem žádné věřící kamarády. Spíš jsem z těchto věcí měl vždycky legraci.
O svém objevu jsem nejprve s nikým nemluvil, jen jsem si koupil dětskou Bibli a začal si ji pomalu číst. I přes nulový teologický základ mě tyto texty velice zaujaly. Boha jsem začal oslovovat: „Bože“, i když tehdy jsem tomu ještě neříkal modlitba, prosil jsem za každodenní věci a „živil“ se přečtenými texty. Vnitřně jsem prožíval velmi radostné a inspirující období.
Mezi mladými křesťany jsem poznával lásku od Boha
Asi po půl roce jsem se díky dvěma spolužákům, o kterých jsem se dozvěděl, že jsou věřící, dostal do společenství vysokoškoláků v jedné brněnské farnosti. Tam jsem zažil opravdové přátelské přijetí, nemusel jsem si ho ničím zasluhovat, bylo mi tam dobře. Byl jsem také svědkem toho, jak upřímně a osobně se tito mladí lidé modlí za úplně obyčejné věci. Zažil jsem, že slovo „láska“ zde není prázdným pojmem. Bůh najednou už nebyl jenom „něco nad námi“, začal být pro mě osobou.
Co mi vyrazilo dech a na co jsem do té doby nebyl zvyklý, byla nezištnost těchto lidí. Nikdy jsem nic takového nezažil, ať už jsem to srovnával se spolužáky ze školy nebo s kamarády z fotbalu. Chovali se ke mně od začátku s úctou, nebyla v tom žádná vulgarita, měl jsem pocit, že se známe už mnoho let. Byl jsem pro ně důležitý, zajímali se o můj život, o mé pocity. A hlavně, nenacházel jsem v tom nic hraného. A druhý šok byl, když jsem tyto lidi slyšel, jak se společně modlí vlastními slovy a děkují Bohu dokonce i za mě, za můj život, za to, jaký jsem. Bylo to ohromující i uzdravující zároveň. Tehdy jsem také uvěřil, že Bůh musí být živá bytost, která o mě stojí a dokáže měnit srdce člověka, že něco takového by si člověk sám nevymyslel. Začal jsem mít k Bohu těchto lidí opravdovou důvěru a úctu.
Věřím, že každý z nás je hoden lásky a má velkou důstojnost
Poznal jsem, že život každého člověka má hluboký smysl, který má cenu hledat a objevovat. Věřím, že každý z nás je hoden lásky a má velkou důstojnost. Věřím, že nikdo z nás do života nepřišel shodou nějakých blbých náhod, ale proto, že ho tady Někdo chtěl. Jak málo druhým říkáme: „Jsem rád, že jsi…“ Přitom to může být motor, který u člověka nastartuje novou chuť k životu.
Lásku jsme jako lidé ale zredukovali jen na pozitivní emoci,
která se stává naším bohem.
Láska ale i často bolí,
když se daruje druhým.
