Zmocnila se mě zvědavost...

Poslal jsem Vladimíra, aby přinesl vodku. Mezitím jsem pokračoval v práci, pálil jsem spisy, Bible a papíry plnými hrstmi a pozoroval jsem, jak je pohlcují plameny. To haraburdí se fakt nedalo použít na nic jiného… Co jenom viděli mladí lidé na těchto nesmyslech? Najednou jsem si vzpomněl na Natašu. A zmocnila se mě obrovská zvědavost. Sebral jsem z hromady jakousi malou knížečku a dal se do čtení. Byla to rukou psaná část Lukášova evangelia, většinou 11. kapitola. Několik veršů chybělo. Domnívám se, že je psali zpaměti a vynechávali mezery na pozdější doplnění textu.

Tentokrát mi zrak utkvěl na jakési modlitbě

Často v minulosti jsem v těchto knihách listoval, když jsme se po raziích vraceli na policii. Jednak ze zvědavosti a jednak proto, že jsem jim nerozuměl. Pokoušel jsem se je dokonce číst, ale nemohl jsem najít nic, co by mělo smysl.Tentokrát mi však zrak utkvěl na jakési modlitbě. Právě jsem se na ni chtěl lépe soustředit, když jsem zaslechl na chodbě kroky. Rychle jsem vytrhl několik stránek a strčil je do kapsy. „Jsem tady,“ řekl Vladimír a ukázal přitom láhev vodky. Pořádně jsme si přihnuli a pokračovali v ničení křesťanské literatury.

Zjišťoval jsem ze zděšením, že v evangeliu není nic protistátního!

Večer v posteli jsem se pustil do čtení. Ježíš s někým rozmlouval a učil ho modlit se. Má zvědavost rostla, a tak jsem četl dál. Ke svému údivu jsem zjišťoval, že v tom nebylo nic protistátního. Popisovalo se tu, jak se člověk může stát lepším a jak je třeba odpustit těm, kteří někomu ublíží. Tato slova mě chytila za srdce. Četl jsem, četl, zahloubaný do přátelských Ježíšových slov. Jeho slova byla přesným opakem toho, co jsem očekával. Neschopnost porozumět, která mi zatemnila nejen oči, ale také rozum, mě náhle opustila a čtená slova se mi vpalovala do duše. Jako kdyby někdo stál v místnosti a vysvětloval mi jejich smysl. Četl jsem je znova a znova a přemýšlel o nich. Tak v tohle věřila Nataša…

Slova, která jsem četl, mi neustále ležela v hlavě

Ta slova mě dojímala. Cítil jsem zmatek a stísněnost, jako když člověk bloudí neznámou budovou. Po opakovaném čtení jsem text odložil, ale slova, která jsem četl, mi neustále ležela v hlavě. To ona udělala Natašu lepší, pobízela ji pomáhat bližnímu. Přímo mě pronásledovala. Tento pocit jsem dosud nikdy nepoznal a nezažil.

Ježíšova slova mě provázela i v následujících dnech a týdnech. Nemohl jsem se jich zbavit, i když jsem se o to všemožně snažil. Takřka jsem si přál, abych je býval nikdy nečetl. Zasáhly do mého života a do jeho ustáleného pořádku a začaly mi brát pevnou půdu pod nohama. Najednou se mě zmocnily neznámé pocity, které jsem nechápal a neuměl si je vůbec vysvětlit. Navzdory tomu všemu – jako by přitahován – jsem se v následujících týdnech neustále vracel k evangeliu. Chápal jsem ho pouze částečně, jako kdybych se pokoušel vidět skrz hustou mlhu. Věděl jsem jasně, že za ní je světlo, jasno, nemohl jsem však najít cestu, žádný opěrný bod. Cítil jsem se ztracený.

Rozhodl jsem se změnit život

Hluboko v mé duši plál plamínek humanismu. Věděl jsem, že můj současný život se neshodoval s mými představami. Určitě nebylo mým ideálem bít staré ženy. Svému prvnímu náboženství, komunismu, jsem se oddal cele a bez výhrad. V Baryševu, dětském domově, kde jsem vyrostl, to také bylo to jediné, v co jsem mohl věřit. Mou dětskou víru však zničila tvrdá realita a náhradu jsem nenašel. V takovémhle duševním rozpoložení mě zastihla dovolená. Koncem července jsem odletěl do Novosibirska. Cestou jsem se definitivně rozhodl, že zanechám dosavadního způsobu života.