Politické strany se stávají federacemi zájmových skupin,
které bojují o finanční zdroje
Jaké jsou největší nemoci české politiky?
Petr Příhoda: Jsou stejné jako nemoci celé české společnosti. Je to především hodnotová dezorientace, čili demoralizace. Má tisíc a jednu podobu.Ukazuje se nejen to, že politické strany ztrácejí schopnost artikulovat politickou vůli veřejnosti, ale že i veřejnost přestává tuto politickou vůli mít. Děje se tak ale i v zemích, o nichž říkáme, že jsou vyspělé.
„Otrávenost politikou“ je téma, o němž starostlivě uvažují i analytici v západoevropských zemích. Přitom tam ale ještě pořád „žijí z podstaty“, kterou u nás komunistický režim likvidoval. Zdá se, že moderní západní, čili masová konzumní společnost, uvyklá určitému komfortu, je už něčím jiným než společnost 19. a počátků 20. století, kdy se vytvářely mechanismy demokratického fungování. U nás (i v jiných postkomunistických zemích) je to zřejmější. Politické strany, především ty velké, se stávají federacemi zájmových skupin, které si konkurují v boji o finanční zdroje.
Možná je zde stále jeden zásadní problém:
nedostatek výrazných tváří, nemyslíte?
Petr Příhoda: Česká polistopadová politika má řadu výrazných tváří: Klaus, Tlustý, Topolánek, Zeman, Paroubek, Grebeníček, Rath atd. Výraz dodávají tváři i média. Vám ale jde asi o něco jiného – o morálně a myšlenkově integrovaný vůdcovský talent, který je přitom úspěšný. Zkrátka „formát“. To je ale téměř kvadratura kruhu, neboť jde o celoevropsky nedostatkové zboží. Ani my jich neměli v minulosti mnoho: Palacký, Masaryk, Švehla, předválečný Šrámek – kdo další?
Konzumní masová společnost preferuje mediálně vyrobené celebrity, nikoli osobnostní formát. A z politiků ty tzv. charismatické, neboli sugestivní tváře, ale zpravidla jen krátkodobě. Ti „oslovují“ voliče.
(Petr Příhoda)
Společnost zbavená smyslu pro právní řád
je velmi zranitelná…
Pod fašistickou a komunistickou nadvládou došlo k určité barbarizaci společnosti, ke ztrátě hodnot, k podpoře účelovosti jednání. (Radovan Lukavský) Společnost lidí dlouhodobě zbavená jakéhokoliv kritéria, a tím i smyslu pro právní řád, je zcela otevřená nebezpečím, která se k ní nyní valí z liberální společnosti. Je nutné mít na paměti to, že formalismus „reálného socialismu“ vypěstoval ve společnosti mravní cynismus, na který navázal bezuzdný liberalismus svobodných devadesátých let, jenž nás zavalil a dodnes stále zavaluje množstvím morálního odpadu.
(Václav Dvořák)
Politici, dbejte na pravdu, na dobro národa
a nenechte se ovlivňovat lobbisty a zájmovými skupinami!
Takové poselství pronesl v září 2009 papež Benedikt XVI. ve Španělském sále Pražského hradu k významným osobnostem veřejného života. "Věrnost lidu, kterému sloužíte a který zastupujete, vyžaduje věrnost pravdě, která je sama v sobě zárukou svobody a opravdového lidského rozvoje," pronesl papež ke shromážděným.
Pokud by (politici) nebyli vedeni mravními pravdami,
svět by byl místem životu nebezpečným
Antičtí řečtí filosofové nás učí, že společnému dobru slouží vliv osob, obdařených jasnou morální vizí a odvahou. Politické jednání se tak očišťuje od egoistických zájmů a stranického nátlaku a staví se na pevnějších základech. A kromě toho jsou chráněna a podporována oprávněná očekávání těch, které zastupujeme. Mravní poctivost a nestranná úcta k druhým a jejich blahobytu jsou pro dobro jakékoli společnosti zásadní, protože vytvářejí ovzduší důvěry, ve kterém každý lidský, náboženský, ekonomický, sociální, kulturní, občanský i politický vztah získává sílu a smysl.
Prosazování morální pravdy ve veřejném životě vyžaduje neustálou snahu zakládat pozitivní zákon na etických principech přirozeného zákona. Odvolávat se k němu bylo kdysi považováno za samozřejmost, ale vlna pozitivismu v soudobém pojetí práva vyžaduje opětovné potvrzení tohoto důležitého axiomu. Pokud by jednotlivci, společenství a státy nebyli vedeni objektivními mravními pravdami, stali by se egoisty bez skrupulí a svět by byl místem životu nebezpečným. Respektováním práv osob i národů však na druhé straně chráníme a prosazujeme lidskou důstojnost. Pokud politika, kterou zastáváme, jedná v souladu s přirozeným zákonem, vlastním našemu společnému lidství, pak jsou naše činy podložené a vedou k atmosféře porozumění, spravedlnosti a pokoje. (Benedikt XVI.)
Odpovědnost před Bohem má rozhodující význam pro správnou politiku
Při pohledu na dějiny naší vlasti (Německa) během posledních 60 let, máme důvod děkovat z celé duše Bohu. Jsme si vědomi, že tento rozvoj není naší zásluhou. Byl umožněn lidmi, kteří jednali v hlubokém křesťanském přesvědčení a v zodpovědnosti před Bohem započali proces smíření, který dovolil vznik nového vzájemného celku evropských zemí. Dějiny Evropy 20.století dokazují, že odpovědnost před Bohem má rozhodující význam pro správné politické jednání (srov. Caritas in veritate). Bůh uvádí lidi do pravého společenství, a dává pochopit jednotlivci, že ve společenství s druhým je též přítomen Jediný, Větší, který je původní Příčinou našeho života a našeho společného bytí. (Benedikt XVI.)
Křesťané ať nehledají
politickou či kulturní nadvládu
„Je třeba opravdu křesťanských politiků“, vyzval Benedikt XVI. v promluvě k účastníkům 24. plenárního zasedání Papežské rady pro laiky, které se v těchto dnech koná v Římě. Jeho téma zní „Svědci Kristovi v politickém společenství“. Svatý otec připomněl naléhavost podporovat hodnoty sociální nauky církve, jimiž jsou život, rodina, solidarita s chudými, svoboda, hledání společného dobra. Tyto hodnoty zaručují opravdový rozvoj společnosti.
Křesťané nehledají politickou či kulturní nadvládu. Jejich úsilí vyplývá z přesvědčení, že Kristus je úhelným kamenem každého lidského budování, řekl Benedikt XVI. a zdůraznil, že laici musí být svědky evangelia ve všech svých činnostech a ve všech prostředích.
„Je úkolem laiků ukazovat konkrétně osobním, rodinným, společenským, kulturním a politickým životem, že víra umožňuje číst skutečnost novým způsobem a proměňovat ji; že křesťanská naděje rozšiřuje omezené lidské obzory a zaměřuje člověka k opravdové výši svého bytí, k Bohu; že láska v pravdě je tou nejúčinnější silou, která je schopná změnit svět; že evangelium je zárukou svobody a poselstvím osvobození,“ řekl Benedikt XVI.
Pád mnoha ´mocných´
Minulé století vidělo padnout nemálo mocných, o nichž se zdálo, že dosáhli výšin takřka závratných. A najednou byla jejich moc pryč. Ti, kdo popírají Boha, a v důsledku toho postrádají úctu k člověku, mají – zdá se – snadný život a dosahují materiálního úspěchu. Stačí však nahlédnout pod povrch, a zjistíme, že tito lidé jsou nešťastní a nespokojení. Pouze ten, kdo v srdci uchovává posvátnou „bázeň Boží“, má důvěru i v člověka a dokáže věnovat svůj život vytvoření spravedlivějšího a bratrského světa.
Jediná „jistá“ a „spolehlivá“ naděje je v Bohu. Historická zkušenost ukazuje, k jakým absurditám dospěje člověk, když vyloučí Boha ze svých rozhodnutí a svého jednání. Vidíme, že není snadné vytvořit společnost založenou na dobru, spravedlnosti a bratrství, protože lidská bytost je svobodným tvorem a jeho svoboda zůstává křehkou. Musíme proto svou svobodu stále znovu a znovu zaměřovat k dobru. Nesnadné hledání „správných zřízení lidských věcí“ je úkolem pro všechny generace. A proto, milí přátelé, naslouchejme Slovu, které jediné nám může dát pevnou naději, protože je Slovem Božím. Opřete o víru v Krista své plány jakož i aktivity v každé oblasti společnosti.
Ježíš nikdy své přátele neopustí. Ujišťuje o své pomoci, protože nic nelze konat bez něho, zároveň však vyžaduje, aby se každý osobně nasadil a šířil jeho univerzální poselství lásky a pokoje.
(Benedikt XVI. v ČR)
Stát a politika nemohou nahradit lásku k bližnímu (Benedikt XVI.)
Láska bude potřebná vždy, i v té nejspravedlivější společnosti. Benedikt XVI. připomněl slovy své encykliky Deus caritas est, že lásku k bližnímu nelze delegovat. A stát ani politika jí nemohou nahradit: Neexistuje žádné spravedlivé státní zřízení, které by mohlo službu lásky učinit nadbytečnou. Kdo by se chtěl obejít bez lásky, zbavoval by člověka jeho lidství. Vždy bude existovat utrpení, které bude potřebovat útěchu, pomoc.
Láska k bližnímu, pokračoval papež, vyžaduje a bude vždy vyžadovat osobní úsilí a dobrovolnictví.
A na závěr myšlenka a podnět jednoho čtenáře,
který reagoval na výše uvedený článek:
"Otrávenost politikou"
je jistě dobré odevzdat
pod Kristův kříž.
