Zmrzli pár kroků od svých dveří

Uprostřed všech nároků pracovního a rodinného života se ručička ukazatele naší vytíženosti často dostane někam mezi hodnoty Zahlcení a Přetlak Co s tím? Objevte denní rytmus modliteb a den odpočinku.

Vánice často udeřily znenadání s velkou silou

V knize A Hidden Wholeness vypráví Parker Palmer o farmářích ze Středozápadu v USA, kteří v očekávání sněhové metelice natahovali lano od zadních dveří domu ke stodole, aby měli jistotu, že se mohou bezpečně vrátit zpět. Vánice totiž často udeřily znenadání s velkou silou a byly velmi nebezpečné. Když byl vichr nejprudší, člověk si neviděl ani na konec ruky. Mnoho lidí v ní umrzlo kvůli nulové viditelnosti a ztráty orientace. Motali se v kruzích a někdy se ztratili na svém vlastním dvorku. Když se pustili lana, nedokázali pak najít cestu domů. Někteří zmrzli jen pár kroků od svých dveří, aniž tušili, že to mají jen kousek do bezpečí. Dodnes meteorologové v některých částech Kanady a Velkých plání radí lidem, že musí-li ven v takovém počasí, mají si přivázat jeden konec dlouhého lana k domu a druhého se pevně držet, aby neriskovali, že se v oslepující vánici ztratí.

Žijeme uprostřed sněhové vánice. A jen málokdo má lano

Mnoho z nás bloudí duchovně. Obrazně řečeno, „metelice“ začíná už tehdy, když řekneme „ano“ příliš mnoha věcem najednou. Uprostřed všech požadavků pracovního a rodinného života se ručička ukazatele naší vytíženosti dostane někam mezi hodnoty Zahlcení a Přetlak. Mnozí z nás běžně „multitaskujeme“: leckdy si ani neuvědomujeme, že se pokoušíme dělat tři věci naráz. Obdivujeme lidi, kteří dovedou v krátkém čase zvládat spoustu věcí; rádi bychom byli stejně schopní.

Zároveň býváme přehlceni termíny, jsme napjatí a uspěchaní – už ani neumíme zpomalit, jsme na svém tempu závislí. Býváme ustaraní, vyčerpaní a věčně nestíháme. Do seznamu denních úkolů si pěchujeme co nejvíc položek a snažíme se každou volnou minutu vytěžit na maximum. Ale moc se toho nemění. Naše přílišná produktivita se stává kontraproduktivní. Večer padáme únavou z práce a z péče o děti. A „volný čas“ o víkendech se plynule plní dalšími požadavky v již tak přeplněném životě.

Slyšíme často o nutnosti odpočinku, ale přesto se nedokážeme zastavit

Občas posloucháme kázání a čteme moudré knihy o tom, že bychom měli zvolnit a vytvářet si prostor pro oddech. Čteme knihy o nutnosti odpočinku a dobití baterek. V práci se nám nabízejí semináře o tom, že vyvážený život vede ke zvýšené produktivitě práce.

My ovšem nedokážeme zastavit. Ve chvíli nečinnosti se cítíme provinile, že marníme čas a nic nevytváříme, nejsme produktivní. Rezignovaně se držíme mantry, že je třeba dělat spoustu věcí, jako by neexistoval žádný jiný způsob, jak trávit své dny. Je to jako závislost – sice ne na drogách či alkoholu, ale na úkolech, práci, aktivitě a hektickém tempu. Vichřice našeho žití jako by smetla i jen náznak rytmu v našem denním, týdenním či ročním životním cyklu.

Přidejte si k tomu životní zkoušky a bouře, které přicházejí nečekaně a většinou nás zastihnou nepřipravené. Není divu, že tolik z nás postrádá orientaci a nadhled, žijeme v neustálém zmatku.

Objevte denní rytmus modliteb a den odpočinku

Zoufale potřebujeme lano, jež by nás dovedlo domů. Bůh nám takové záchranné lano nabízí. Jeho „lano“ má schopnost přivádět nás neustále zpátky k němu domů, na místo, kde je pevná půda pod nohama, které je harmonické a vyvážené. Můžeme ho najít především ve dvou aspektech duchovního života, jejichž tradice trvá již tisíce let.

Jedná se o modlitbu během dne a svěcení dne odpočinku (šabatu). Vneseme-li tyto praktiky do dnešního křesťanství, stane se z nich průlomový a kontra-kulturní protest proti západnímu hektickému a rozbitému stylu života. Modlitba během dne a slavení šabatu jsou totiž mocná vyznání o Bohu i o nás samých, o našich vztazích, o naší víře i hodnotovém žebříčku.

Rozhodneme-li se zastavit v modlitbě několikrát za den či vyhlásit jednodenní šabat, to neznamená, že do našich již tak nabitých diářů narveme další úkol; jde spíš o přenastavení celých našich životů směrem k cíli – k Bohu. Znamená to zcela nový způsob bytí ve světě.

Přibrzdit a nadechnout se věčnosti

Modlitba během dne a slavení dne Páně (šabatu) jsou záchranná lana, která nás uprostřed životních vánic přivádějí zpět k Bohu. Jsou nám kotvou v té „metelici“ životních požadavků. Když k nim přistupujeme s postojem „chci“, nejen „musím“, dodají našemu životu rytmus, jenž nás udržuje ve spojení s živým Bohem. Pro mnohé dnešní křesťany se jedná o něco převratného.

Je to jako přibrzdit
a nadechnout se
věčnosti.