Nevstoupíš dvakrát do stejného adventu

P. Karel Satoria se v rozhovoru dívá na adventní dobu z nečekaného úhlu pohledu.  

Čím to je, že se tématem, jak duchovně prožívat advent, vůbec zabýváme? Proč to jako křesťané neumíme?

Také vnímáte, že advent má být něčím, co má člověk umět?

Myslím si, že bychom to období měli prožívat jinak a dejme tomu hlouběji než období předcházející. Čas nám jaksi lineárně plyne, nic moc se neděje – a ejhle: najednou jsou tu Vánoce!

Osobně si myslím, že by bylo k dobru věci, kdyby si člověk sám pro sebe objevil jakousi, řekněme, absolutní hodnotu adventu. Advent je totiž až příliš vnímán v souvislosti s Vánocemi. Jistě: advent je pochopitelně a logicky spojen i s prvním Kristovým příchodem, tedy s jeho narozením v Betlémě. Tím se však jeho výpověď nesmí vyčerpat. Tématem adventu nejsou Vánoce, ale přicházející Bůh, ne jenom ten za vlády Tiberia nebo ten, který přijde na konci věků, nýbrž ten, který přichází. Advent, tak jak jsem mu za ta léta porozuměl, nechce odesílat do minulosti ani být poslem budoucnosti. Uvádí mne do přítomnosti: Pán přichází, tluče, chce vejít. Teď a tady. To, co Ježíš slibuje a k čemu nás zve, což je plnost života, nemáme kde jinde prožít než v přítomnosti. Nic jiného ostatně nemáme. S tímhle vědomím naslouchám příslibům evangelia jako něčemu, co buď objevím coby slovo pro přítomnost, nebo jsem to ještě vůbec neobjevil.

Není ale právě advent tím obdobím, které spíš než z přítomnosti čerpá z budoucnosti?

Máte pravdu, ale já v takovém pojetí cítím ochuzení toho, co tato doba naslouchání chce a může přinést. V adventních textech mocně zaznívá zvěst o Kristově druhém, konečném příchodu. Nicméně vnímejme hlas, který slyšeli učedníci při Kristově nanebevstoupení, když se dívali za odcházejícím Kristem: „Tam, do dáli nekoukejte.“ V adventu nám zkrátka hrozí upadnutí do dvou extrémů: jedním jsou Vánoce, druhým pak pozornost kosmickému konci. Přitom v adventu jde zejména o chuť a touhu Boha vstoupit do mé přítomnosti, být mi už teď a zde vším. Mám už konečně přestat od světa očekávat něco, co mi může dát jedině on. To je adventu vlastní, tímto naléháním je jedinečný. Odstřihneme-li advent trochu od Vánoc, nevzdáme se jeho kouzla – on má svou vlastní poezii. Starší lidé vzpomínají na přívětivost tichých adventních večerů, na rorátní, skoro noční putování s lucerničkami, jejichž světlo bylo ve službě Světlu.

Jak ono Světlo lze uvidět?

Mě osobně velmi oslovila mnišská spiritualita. Ta je charakteristická odmítnutím každého „až“. Mnich se musí spřátelit s monotónností. Zní to možná prapodivně, ale toto přátelství vede k bohatosti života. Jde o to, odbourat všechna „až“ a chtít „teď“. Každé „teď“ je totiž nabyto Boží přítomností. Zvlášť první generace mnichů to věděly, jejich život byl navenek monotónní, ale šlo především o pravé umění života, bránící člověku skákat od jednoho těšení se na druhé. Tohle liturgické období je krátké, a kdybychom z něj udělali pouhé těšení se na něco jiného, potkaly by nás ony „krásné ztráty“ – možná v něčem krásné, ale přece jen ztráty. Advent je nádherný čas s obrovským talentem proběhnout člověku mezi prsty.

Monotónnost jistě není nuda. Je to ovšem klíč, který se dá použít i jinde než v mnišské cele?

Říká se: Cela tě naučí všemu. Ale co říkají dávné pokyny pro čas adventní? Udělej ho monotónním časem! To je třeba slyšet především v oněch zákazech a nedoporučování rozptylujících radovánek. Na nic se netěš, těš se ze svého Boha, který přichází.

Chtěl jsem se původně zeptat, jak může prožívat advent osamělý člověk, ale už tuším vaši odpověď.

Osamělý člověk? Nejde-li o sžíravou či ničivou samotu, tak skvěle. Hned ale dodávám, že život v rodině nediskvalifikuje od mistrovského prožití tohoto období. Dost často se setkávám s určitou rezignací, která je nepatřičná. Jistě: v manželství a v rodině nejsou po ruce radikální podoby mnišské samoty, ale zůstávají tu způsoby, jak dosahovat stejného.

Které to jsou?

Chtít. Terezie z Avily radí: Především chtěj a udělej krok tím směrem. Oním krokem může být, že budeš uvažovat, jak by to šlo, a ne jak by to nešlo. Tehdy se tě Bůh ujme. Chtějme tedy ztišit svůj adventní život. Když budeme uvažovat o tom, jak to udělat, bude nám dáno. Ale musíme vědět, co chceme, a volit. Chtít s dětmi prožívat advent, a přitom se nenamáhat vymyslet alternativu k televizi či počítači a prošmejdit s nimi vše, co nabízejí trhy na náměstích, to nebude fungovat.

Opravdu stačí chtít?

Bůh je připraven s každou mou jiskřičkou chtění obrovsky spolupracovat. Je třeba chtít a vykročit. Mám s tím dlouhodobou zkušenost. Jsem si jist, že přes všechna specifika rodinného života to platí i o něm.

Představa adventu je často romantická…

Proč se bránit romantice? Neměla by však být pilířem. Je přece pěkné, vrzají-li naše kroky po mrazivém sněhu cestou na roráty, když se sbíhají světélka lampiček a je krásně zazpíváno Rorate coeli desuper. Když postupně dědové Mrázové a Santa Clausové vytlačovali Ježíška, dost mne to dráždilo. Teď jsem moc rád, že to, co je mi tak drahé, není kompromitováno komerčním zneužíváním.

Kde je tedy ona absolutní hodnota adventu?

Zde nacházím určitou paralelu s dobou postní – ta se mi také postupně představila jako svébytná, svým způsobem nezávisle existující. Stala se mi víc cestou pouští, kam mne Bůh odvádí, aby mluvil k mému srdci. Potom přijdou Velikonoce a já slavím to, co jsem rozjímal. Liturgická období, to je prostor a čas ve službě Božímu záměru. Dostávám čas, abych si s ním něco počal. Jak je to krásné! Můžeme dát vzniknout něčemu novému. V tom je naše velikost, drama a někdy i tragédie.

Křesťanská radikalita spočívá v tom, že říkáme: Ty, Bože, jsi. A jestliže se nám dáváš, pak tady a teď. Jaká je moje úloha? Otevřít Ti. Advent je tak krátký, že stačí trochu nepozornosti, a uteče mi, nestačím se zaposlouchat do Božího přání.

Možná by tedy chtělo se i na advent trochu připravit…

Možná ano. Na vojně to bylo ošetřeno. Nemyslím advent, ale nepřeslechnutí. Zapískalo se a dozorčí zařval: „Příprava na snídani!“ Za chvíli stejný řev: „Nástup na snídani!“ A po chvilce do třetice: „Odchod na snídani!“ Pak se teprve vyrazilo. To se nedalo přeslechnout. Je tu týden mezi slavností Ježíše Krista Krále a první nedělí adventní – tam by se ten uřvanej dozorčí hodil.

Problémem je naše oslabená pozornost, pak nám zůstávají jen ty pověstné oči pro pláč. V adventu se člověk často dívá jinam, než má. Přitom mám být pozorný k tomu, jak Bůh miluje svět a chce mi být vším, jak stojí za dveřmi a tluče. Advent je lekcí pozornosti pro celý rok. Máme se upevnit v přesvědčení, že čas, kdy mi unikne, že Bůh přichází, je časem ztraceným.

Někdy jsme už unaveni, otráveni každoročně se opakujícími texty. Ano, jsou stejné, ale my jsme o rok jinačí. Klasickým adventním pozváním je výzva k četbě Bible. Zde často žasnu nad slovy tolikrát slyšenými a čtenými. I velmi blízký člověk nás překvapí – ne svým nečekaným jednáním, ale tím, čeho jsme si na něm nikdy nevšimli. Je zde na místě parafrázovat starého Hérakleita: Nevstoupíš dvakrát do stejného adventu. Bylo by ztrátou nic neočekávat.

Rozhovor vedl Aleš Palán