Krátce po sametové revoluci, někdy v roce 1990, zaznělo v jednom z brněnských kostelů kázání, které mladý kněz začal provokativně slovy: „Nevěřím v Boha…“ Poté do napjatého ticha pokračovalo vysvětlení, v jakého Boha to kazatel vlastně nevěří:
Nevěřím v Boha…
- který by o mě nestál, nechal by mě přijít na svět jen omylem;
- kterému by na mne nezáleželo, neměl by ve mně zalíbení;
- který by mě s láskou nepřijímal takového, jaký jsem;
- který by si přál, abych z něj měl strach a úzkost;
- který by mě hodnotil jen podle výkonu;
- který by na mne číhal, aby mě přistihl při činu;
- který by mi nepřál žádnou lidskou radost;
- který by neměl pochopení pro mou slabost, nestálost a zapomnětlivost;
- který by litoval, že mi kdy dal svobodnou vůli;
- který by se na mne hněval a nechtěl mi dál odpouštět;
- který by mi řekl, že jsem ho zklamal, a nechtěl mi dát novou šanci;
- který by si liboval v mém utrpení nebo byl netečný, když trpím;
- který by mi bránil růst, rozvíjet se a podnikat nové věci;
- který by měl raději ty, kteří nic neriskují, a tak si „neumažou ruce“;
- který by nijak nereagoval na mé otázky a hledání;
- který by mě opustil, jakmile se od něho začnu vzdalovat;
- který by se nechtěl dát poznat tomu, kdo ho s upřímností hledá;
- který by sám nehledal všechny, kdo ho ještě nezačali hledat.
