I Ježíš plakal nad zemřelým přítelem
Je naprosto pochopitelný smutek toho, kdo ztratil milovanou osobu, s níž sdílel mnoho věcí. Sám Ježíš byl dojat a plakal nad svým zemřelým přítelem. Je to jako by se zastavil čas: otevře se propast, která pohltí minulost a také budoucnost. Smutek po zemřelém může obecně trvat značně dlouhou dobu. V celém procesu vyvstávají otázky: o příčinách smrti, o tom, co se ještě mohlo udělat, co člověk prožívá v okamžiku krátce před smrtí…
Po upřímné a trpělivé cestě modlitby a vnitřního osvobození se ale člověk může a má otevřít pro vnitřní pokoj. Utěšuje nás totiž vědomí, že nedochází k úplnému zničení těch, kdo umírají. Víra nás ujišťuje, že Vzkříšený nás nikdy neopustí. Tak můžeme smrti zabránit, aby neotravovala náš život, aby nezne-hodnocovala naše city, aby nás nevrhala do temné prázdnoty.
Neprodlužovat smutek
V určitém okamžiku smutku po smrti blízkého člověka je třeba dojít k náhledu, že my, kteří jsme ztratili drahého člověka, máme ještě splnit své poslání, a že není správné toto utrpení prodlužovat, jako by to byl projev úcty. Milovaná osoba nepotřebuje naše utrpení, ani jí nelichotí, když ničíme svůj život. Také není nejlepším projevem lásky nepřetržitě na ni vzpomínat a pořád ji zmiňovat, protože to svědčí o našem svázání minulostí, která už tu není, místo o lásce k dotyčné osobě, která už nepatří tomuto světu.
Neplýtvejme energií tím, že se budeme dlouhé roky zdržovat v minulosti. Protože čím více žijeme ve spojení s Ježíšem Kristem a čím lépe žijeme na této zemi, tím větší štěstí budeme moci sdílet s našimi drahými v nebi. Čím víc se nám bude dařit zrát a růst, tím více krásných věcí budeme moci přinést k nebeské hostině.
Ježíš Kristus říká: Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí!
Věřte ve mne! Já jsem vzkříšení a život.
Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít navěky.
Já jsem cesta, pravda a život! (srv. Jan 11,25. 14,1.6)
Se svolením zpracováno podle dokumentu papeže Františka: Amoris laetitia čl. 253-258,
který vydalo nakladatelství Paulínky. Redakčně upraveno, zkráceno.
V ČR působí spolek Dlouhá cesta, jehož posláním je pomáhat rodičům, kterým zemřelo dítě v jakémkoli věku a z jakékoli příčiny. Pomoc je přístupná i všem ostatním členům rodiny.
Více z citací dokumentu Amoris laetitia
254. Chápu sklíčenost toho, kdo ztratil velmi milovanou osobu, manželského partnera, s nímž sdílel mnoho věcí. Sám Ježíš byl dojat a plakal nad svým zemřelým přítelem (srov. Jan 11,33.35). A jak nemít pochopení pro nářek někoho, kdo ztratil své dítě? Je to, „jako by se zastavil čas: otevře se propast, která pohltí minulost a také budoucnost. /…/
255. Smutek po zemřelém může obecně trvat značně dlouhou dobu. /…/ V celém procesu vyvstávají otázky: o příčinách smrti, o tom, co se ještě mohlo udělat, co člověk prožívá v okamžiku krátce před smrtí… /…/
Už není možné, aby tu byla ztracená osoba fyzicky, ale třebaže smrt je mocná, „silná jako smrt je láska“ (Pís 8,6). Láska má intuici, která umožňuje naslouchat bez zvuků a nahlížet do neviditelného. To neznamená představovat si drahou osobu takovou, jaká byla, nýbrž přijmout ji proměněnou, takovou, jaká je nyní. Vzkříšený Ježíš požádal přítelkyni Marii, když ho chtěla obejmout, aby se ho nedotýkala (srov. Jan 20,17), a tak ji dovedl k jinému setkání.
256. Utěšuje nás vědomí, že /.../ nás Vzkříšený nikdy neopustí. Tak můžeme smrti zabránit, aby „neotravovala náš život, aby neznehodnocovala naše city, aby nás nevrhala do temné prázdnoty“. Bible mluví o Bohu, který nás stvořil z lásky a který nás učinil takovým způsobem, že náš život neskončí smrtí (srov. Mdr 3,2-3). Svatý Pavel mluví o setkání s Kristem, které nastává bezprostředně po smrti: „Mám touhu zemřít a být s Kristem“ (Flp 1,23). S ním nás po smrti čeká to, co Bůh připravil těm, kdo ho milují (srov. 1 Kor 2,9). Preface liturgie za zemřelé to vyjadřuje skvěle: „Nevyhnutelnost smrti nás sice skličuje, ale utěšuje nás zaslíbení věčného života; vždyť život těch, kdo v tebe věří, nezaniká, ale ve smrti se naplňuje.“ Vždyť „naši drazí nezmizeli v temnotě nicoty: naděje nás ujišťuje, že jsou v dobrých a pevných Božích rukou“.
257. Způsob komunikování s našimi drahými, kteří zemřeli, je modlitba za ně. Bible říká, že „modlit se za zemřelé“ je „svatá a zbožná myšlenka“ (2 Mak 12,44-45). Naše modlitba za ně „jim může nejen pomáhat, ale může jim umožnit, aby jejich přímluva za nás byla účinná“. Kniha Zjevení svatého Jana představuje mučedníky, kteří se přimlouvají za ty, kdo trpí na zemi nespravedlností (srov. 6,9- 11), v solidaritě s tímto světem, který je na cestě. /…/
258. Jestliže smrt přijmeme, můžeme se na ni připravit. Život je růst v lásce k těm, kteří s námi kráčejí až do dne, kdy „už nebude smrt ani zármutek, nářek ani bolest“ (Zj 21,4). Tak se také připravíme na opětovné setkání s našimi drahými, kteří zemřeli. Jako Ježíš syna, který zemřel, „vrátil jeho matce“ (Lk 7,15), podobně bude jednat s námi. Neplýtvejme energií tím, že se budeme dlouhé roky zdržovat v minulosti. Čím lépe žijeme na této zemi, tím větší štěstí budeme moci sdílet s našimi drahými v nebi. Čím víc se nám bude dařit zrát a růst, tím více krásných věcí budeme moci přinést k nebeské hostině.
(Celé pojednání naleznete zde).
