Každodennost činí věci kouzelnými
Ahoj, Bože, za poslední rok, kdy bojuji s rakovinou, bylo docela dost změn. Byla bych ti vděčná za trochu poklidnější časy. Za úplně normální všední dny!
Nějakým způsobem jsi mi, Bože, ale nyní zostřil smysly, takže si v poslední době velmi silně uvědomuji, co se kolem mě děje. No… dalo by se to nazvat i zvědavostí. Ano, jsem opravdu zvědavá a chci zjistit, jak chutná život a co přinese následující den, příští setkání… Ještě nikdy mi život nepřipadal tak plný překvapení anebo tak vzrušující a úžasný jako v posledních měsících. A přitom se v té době nestalo nic zvlášť pozoruhodného, naopak to byly samé všední věci. Ale zdá se mi, že právě ta každodennost je činí tak kouzelnými. Během terapie jsem si nepřála nic jiného než prožívat úplně normální všední dny s úplně normálními setkáními a běžnými událostmi. A právě to mi teď, Bože, dáváš – a k tomu navíc spoustu věcí, které mě rozesmějí. Děkuji ti!
Podstatné věci jsou ty úplně jednoduché
Jeden můj známý kněz P. Martin mi na začátku našich rozhovorů během mé léčby dal jedno slovo - neobvyklý dárek, které poměrně často užíval. Díky tomu se pak dostalo i do mé slovní zásoby. Do té doby jsem ho běžně nepoužívala, ale teď ho vyslovuji častěji a vždycky si při tom na Martina vzpomenu.
Řekl mi, že můj současný život je zaměřený na to „podstatné“. Dal mi tím hodně látky k přemýšlení. Je to zvláštní slovo: „podstatné“. Co se tím myslí? Co je podstatou života? Je podstata živá? Myslím, že podstatné věci jsou ty úplně jednoduché.
Podstatný je obyčejný zvuk všedního dne.
Podstatné je nepřemýšlet o hloupostech, konzumu a snaze zalíbit se.
Podstatné je důvěřovat Všemohoucímu a nenechat se spoutat tím, co nás obklopuje.
Podstatné jsou důvěra a naděje.
Podstatné je umět odlišit podstatné od nepodstatného a … být si jist tím podstatným.
Možná mám před sebou ještě další roky, a možná taky ne
Je na čase konečně uspořádat všechny ty mé dopisy pro tebe, Bože. Už jsem přežila tři roky navzdory všem prognózám. Tři roky naplněné vírou, láskou a nadějí. Tři roky, v nichž jsem toho hodně zvládla, hodně se naučila… a hodně psala.
Ze začátku jsem často psala frustrovaná, rozzlobená, plná strachu a nejistoty. I dnes se tak občas ještě cítím. Ale převážně jsem vděčná a pokojná. Nevím, kolik času mi ještě dopřeješ. A příští vyšetření, jak se nemoc vyvíjí, bude za pár týdnů. Možná mám před sebou ještě další roky, a možná taky ne. Ty poslední tři jsem si navzdory všem výkyvům moc užívala a s plným přesvědčením mohu říci, že jsem žila velmi dobře.
Splnil jsi mi mé přání obyčejného všedního dne, uspořádaného a stabilního. Jen ty, Bože, víš, co pro mě znamená psaní. Stalo se součástí mé (nové) identity. Nevím, co všechno z toho ještě vzejde.
