Jednou budem dál se zpívá ve známém americkém spirituálu a já si kladu otázku: Jak bude naše země vypadat za dalších 20 let? Budem dál? Věřím, že budeme. Co to ale konkrétně znamená?
Právnímu řádu
musí předcházet řád mravní... (Václav Havel)
Budeme s Evropskou unií sdílet její listinu artikulující okruh základních civilizačních hodnot a ideálů, k nimž se Evropa hlásí. To všechno samo o sobě stále ještě respekt k těmto hodnotám nezaručuje. Právnímu řádu musí předcházet řád mravní. Důležité proto je, aby sdílené hodnoty byly brány celou společností co nejvážněji a byly přijímány jako ukazatelé dobrého směru na všech rovinách lidského soužití. Což předpokládá trvalé pěstování mravního cítění nás všech anebo prostě slušnost. Všichni mohou v této věci něco dělat. Nejvíc ale ti, kteří jsou nejvíc vidět či jejichž počínání nejvíc ovlivňuje společnost.
Duchovní život, zbožnost a vzdělanost
nebudou už jen nějakou nadstavbou...
Nebude například myslitelné, aby politici soudili Ústavní soud nebo se před volbami podbízeli voličům apelem na jejich předsudky nebo se navzájem špehovali. Duchovní život, vědecké bádání, zbožnost, kultura a vzdělanost nebudou už jen nějakou nadstavbou, jak jsou chápány dnes, ale budou vnímány jako výraz bytostné potřeby člověka. Tedy něco, co mu pomáhá být lépe člověkem.
Občanská společnost
přispívá ke stabilitě státu...
Základem demokracie je občanská společnost. Jsou to nejrůznější typy sebestrukturace společnosti zdola. Tedy tvorba a práce institucí do jisté míry samostatných, nezávislých plně na státu, jde o život spolkový, život akademický, neziskové organizace, církve, odbory, ale v určitém smyslu i o samosprávu komunální i krajskou. Člověk je tvor společenský a občanská společnost mu umožňuje svobodně se sdružovat s jinými, a tudíž tvořivěji či autentičtěji žít. Zároveň významně přispívá ke stabilitě státu. Je to totiž mimo jiné nejlepší obrana proti každému pokusu uzurpovat moc. Občanská společnost se po desetiletích potlačování či neexistence rodí těžko a dlouze. Za dvacet let bude daleko rozvinutější než dnes. Stát se jí nebude bát, ale bude na ni naopak hrdý. A bude jí vycházet vstříc.
Nepoučili jsme se,
opakujeme chyby...
Nepoučili jsme se, opakujeme chyby, které jiní mají dávno za sebou. Chceme hrát hru, ale bojíme se jí dát pravidla. Slušnosti ubývá, krade se, a když někdo řekne, že se krást nemá, sklidí posměch. Ale i naše společnost prozírá. Bude se to postupně měnit. V roce 2029 budem dál. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.
(Výběr z projevu Václava Havla
k výročí dvaceti let od Sametové revoluce)
Snaha po obecném blahu
byla podřizována zájmu vlivných skupin... (Miroslav Vlk)
K uspokojení ze směru a postupu vývoje máme (po 20-ti letech od pádu komunismu) určitě daleko. Postupně se z naší společnosti začal vytrácet pocit jednoty a mezilidské sounáležitosti, který nás provázel v euforických listopadových dnech. Cíle transformace se bohužel orientovaly podstatnou měrou na materiální sféru a proměny morálního klimatu a náprava devastace hodnot nebyly považovány částí tehdejší vládnoucí garnitury za prioritní, a tudíž chyběla vůle je pojmenovat a řešit. Snaha po obecném blahu byla podřizována partikulárnímu zájmu vlivných zájmových a lobbistických skupin, a to na všech úrovních a ve všech oblastech. Klasickým dokladem nepochopení šance, kterou „sametová revoluce“ poskytovala, a naléhavých potřeb, které náš další vývoj, pokud měl vést k pozitivnímu cíli, naléhavě požadoval, je výrok Václava Klause, pronesený při 5. výročí listopadu 1989:
"Musím říci, že jsme za krátké pětileté období uspěli v přeměně naší země na svobodnou společnost a tržní ekonomiku. ... Nic víc nebylo třeba provést. Někteří lidé však chtějí použít konce komunismu k vytvoření něčeho více než ´pouze´ svobodné společnosti. Tito lidé s naší vizí světa nesouhlasí. Nestačí jim, abychom zde měli občany svobodné, chtěli by zde mít i občany lepší. Tváří se, že vědí, jak nás polepšit, co je s námi špatného a proč. Jsme jim příliš materialističtí, příliš egoističtí, příliš krátkozrací, příliš do sebe zahledění. Osvobození člověka od nejrůznějších pout nepovažují za dostačující. Chtěli by transformovat nejen společenské instituce a pravidla jejich fungování, ale i nás samotné.“
Tehdy jsme netušili, jak nešťastný tento pohled je. Jeho katastrofální důsledky vidíme jasně na dnešní situaci. Nepochopené a neřešené problémy postupně narůstaly jako choroba prostupující bez viditelných znaků organismem, aby pak najednou a zdánlivě nečekaně udeřila.
Ne vždy má pravdu většina (Václav Malý)
Památné heslo "Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí" zůstává podle biskupa Václava Malého stále platné. Malý to řekl při svém kázání v rámci mše, kterou v úterý sloužil v katedrále sv. Víta na Pražském hradě k připomenutí událostí z listopadu 1989. Podle Malého bylo heslo "Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí" v posledních dvaceti letech zesměšňováno. "Zdá se to bláhové, naivní a pragmatici se tomu vysmívají," řekl biskup. "Já se k tomuto heslu hlásím, protože jako věřící křesťan to pokládám za nosné," dodal.
Významným tématem jeho kázání bylo téma svobody, biskup nastínil několik jejích rozměrů. Hovořil i o svobodě "být jiný, než jsou všeobecné trendy". "Protože ne vždy většina má pravdu. Ale pravdu má ten, kdo zakotví pevně svůj život na poznání pravdy, která jej přesahuje," řekl.
Komunisti setřeli rozdíl
mezi dobrem a zlem (Václav Dvořák, politický vězeň)
Komunisti byli darebáci. Mnoho lidí, zvláště na Západě, se domnívá, že nejhorší na komunismu jsou ony miliony mrtvých z komunistických koncentračních táborů, ony hrůzyplné příběhy zbarvené krví tělesně ztýraných i duševně trýzněných. Pozor, není tomu tak. Oslnění těmito obrazy skrývá podstatu zločinu a opětovně vede k představě, že ideje marxistického socialismu jsou ušlechtilé a jen nešťastnou náhodou v rukách Stalinů a Brežněvů vedou k podobným koncům, které vlastně nemají se socialismem nic společného.
Je stále dost levicových intelektuálů, kteří při kritickém pohledu do západní společnosti dochází k tomu, že záchrana vzejde z velkých a čistých socialistických idejí. Radikálním zločinem komunismu kupodivu není jen zabíjení. Zločinem komunismu je zlomení důstojnosti žitého života, ono setření rozdílu mezi dobrem a zlem, ono zamlžení svědomí, které už neví, kdy nás má varovat, ona nejistota, s níž se blížíme ke komukoli, protože jsme všichni učiněni stejnými, matnými a nevypočitatelnými. Zločinem komunismu je to, že uvádí lidi do pekla všeobecně nedůvěry.
Společnost zbavená smyslu pro právní řád
je otevřená nebezpečím liberální společnosti.
Společnost lidí dlouhodobě zbavená jakéhokoli kritéria, a tím i smyslu pro právní řád, je zcela otevřená nebezpečím, která se k ní valí z liberální společnosti. Nutno též počítat s tím, že formalismus reálného socialismu osmdesátých let vypěstoval ve společnosti mravní cynismus, na který
navázal bezuzdný liberalismus svobodných devadesátých let, jenž nás zavalil a dodnes stále zavaluje množstvím morálního odpadu.
(Václav Dvořák, z knížky rozhovorů:
Čím to je, že jste tak klidný?)
Pod komunistickou nadvládou
došlo k barbarizaci naší společnosti (Radovan Lukavský)
Pod fašistickou a komunistickou nadvládou došlo k určité barbarizaci společnosti, ke ztrátě hodnot, k podpoře účelovosti jednání. Pevně ale věřím myšlence Jana Zahradníčka obsažené v poémě Znamení moci:
Byla jich hrstka
zrovna jak zrní v hlíně
spravedlivých a milosrdných
a touto setbou se obrozovala zem.
Vždycky tomu tak bylo.
Vždycky tomu tak bude.
Protože i v této době se vytvářejí a existují takové "hrstky" i mladých lidí, kteří sledují ty nejušlechtilejší cíle a jsou zárukou naděje do budoucnosti.
Doporučené související odkazy:
- My jsme to nevzdali Příběhy 20. století pohledem přímých aktérů tragických událostí naší historie.
