Koho volit? Toť otázka, která dnes zaměstnává mnoho lidí. Některé odpovědi jsou stručné, snad až příliš:

„Přece ty naše!“
„Pro křesťana je povinnost volit KDU-ČSL!“
„Nevolit lidovce je těžký hřích!“
„A zrovna je nebudu volit, ať vypadnou ze Sněmovny, chytnou se za nos, prospěje jim to!“
„Přece nebudu volit ty lumpy, co si chtějí jen nahrabat!“
„Kašlu na volby nebudu dělat šaška“
„Všichni jsou stejní (tedy mizerní)!“
„Není koho volit!“ ...

Každý z těchto (a mnoha jiných) postojů lze samozřejmě více či méně odůvodnit. A volby lze brát buď smrtelně vážně, dělat si z nich dělat legraci, případně je ignorovat. Nebo je využívat k odreagovávání vlastního zklamání, nevole, vzteku. To a mnoho jiného je možné. Ale je to dobré? Zkusme uvažovat o tom, co vlastně děláme (nebo neděláme) když tu nebo onu stranu volíme.

Především je dobré uvážit, že „strana“ je poněkud abstraktní pojem. Volíme totiž zpravidla - ať si to uvědomujeme nebo ne - konkrétní lidi (politiky), ne pouhou stranu. S tím také vystupování politiků na veřejnosti velmi silně počítá! A tito lidé, kteří se o zvolení ucházejí, jsou sympatičtí či nesympatičtí, mile nás překvapili nebo zklamali, máme v nich své favority či odpůrce. Ale také lze z nich dělat nástroje na potrestání těch, kteří nás zklamali nebo naštvali („Zrovna zvolím pana XY místo tebe, můj politiku, kterýs neudělal to, co jsem od tebe očekával!).

Čím silněji se cítíme zavázáni volit tu nebo onu stranu, ty nebo ony politiky, protože jsou „naši“ nebo jsou nám osobně blízcí, tím spíš se může tento „mus“ překlopit ve vzdorovité: „A zrovna ne!“ A to je nebezpečné, protože to není rozmyšlené rozhodnutí, ale nejspíš afekt nebo póza.

Koho vlastně volíme, když volíme poslance do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky? Ve skutečnosti nevolíme ty nejlepší, nejsympatičtější, vždy všem svodům odolné osoby. Nevolíme reprezentanty, kteří jsou na veřejnosti ideální, vždy lepší, než bychom byli my sami. Volíme neideální lidi, kteří budou spoluvytvářet a hlavně schvalovat zákony, které budou v této zemi platit. A kteří budou sami nebo prostřednictvím těch, které k tomu vyšlou, řídit důležité instituce. A tak co je mně (i druhým) platné volit sympaťáka, který nemá šanci dostat se do sněmovny nebo který tam sice bude, ale bude hlasovat pro věci, se kterými nemohu souhlasit? Proto pokud mne někdo ze strany, s jejímž programem v zásadě souhlasím, naštval nebo zklamal, nepotrestám ho ani nevychovám tím, že nebudu volit jeho stranu. Své výhrady bych spíš měl sdělit jemu v době mezi volbami.

Důležitou informací o politických stranách nejsou ani billboardy ani hesla na plakátech, ale jejich programy. Tedy právě to, co většina lidí nečte (Které programy jste četli? Četli jste například program komunistické strany? Program KDU-ČSL? Atd….Jsou opravdu stejné?). Jisté je, že žádná strana nemůže v koalici natož v opozici realizovat zcela svůj program. Ale text programu nevyjadřuje to, co strana určitě uskuteční, ani jen to, co by si měli druzí lidé o určité straně myslet. Text programu ukazuje směr, kterým se strana ubírá. A také nás informuje o tom, zda je ta která strana vůbec schopna vytvořit nějaký program, který je reálný a realizovatelný a má hlavu a patu. Výkřiky v předvolební kampani typu „Chceme aby….“(padali pečení holoubci z nebe) sice vyjadřují mnohdy to, co by si lidé přáli, ale vůbec neříkají, zda a jak toho lze dosáhnout. Mnohá hesla se dobře poslouchají nebo čtou, ale nic konkrétního nevyjadřují. Zde je krásným příkladem mnohoznačná propagační věta komunistů „Máme řešení“. Neříkají ani čeho řešení vlastně mají, ani jak to řešení vypadá…Ale zní to pro nepřemýšlivého člověka dobře!

Jako křesťané nemůžeme samozřejmě prosadit zdaleka všechno, co bychom v životě společnosti chtěli a to žádnou cestou, ani prostřednictvím strany, která má křesťanství v názvu. (A kdyby to nakrásně bylo možné, šlo by o křesťanskou totalitu. Jak dlouho by asi vydržela? A byl by to kvas v těstě, světlo na svícnu?) Je tedy třeba se od těchto snů oprostit. Jako křesťané ale máme usilovat o maximum dosažitelného (ne vysněného!) obecného dobra, tedy dobra, které slouží všem. Že je pro křesťana představa o skutečném dobru odvozeno z evangelia, není snad třeba zdůrazňovat. Spíš je třeba upozornit na 25. kapitolu Matoušova evangelia (Mt 25,31-46), aby se nám dobro, o které se máme snažit, příliš nevzdálilo od pozemských potřeb lidí. Že většinou nelze prosazovat dobro podle evangelia pomocí těch, kterým je evangelium a hodnoty křesťanství na hony vzdáleno, je snad každému soudnému člověku jasné.

V poslanecké sněmovně parlamentu bude po volbách řada nových tváří, které budou patřit do stran, které známe (až na Stranu zelených, pokud se tam dostane). Ani v jedné z nich nejsou samozřejmě jen samí skvělí lidé. Ale s většinou stran máme zkušenosti a to zejména z posledních patnácti let. Známe jejich profil, můžeme vědět, pro co která strana v uplynulých létech hlasovala. To pro nás může být vodítkem v orientaci. Profil stran se totiž sotva změní.

Pokud chceme volit pouze ideální postavy a pokud jsme zdravě kritičtí, potom skutečně není koho volit. Ideální osoby se na volební scéně nevyskytují, i když mnozí nám chtějí sugerovat, že jimi jsou. Pokud ale přijmeme vážně svůj díl odpovědnosti za veřejné věci, což nám jako křesťanům i občanům přísluší, potom se sotva můžeme volbám vyhnout. Nikdo nejsme schopni ovlivnit v životě naší země všechno. Ale všichni máme možnost posunout svým hlasem tuto zemi dál od totality ke svobodné zodpovědnosti nebo naopak jí k totalitě vracet. Proto stojí za to o těchto věcech přemýšlet a nenechat se vést jen sympatiemi a antipatiemi k tomu či onomu, k těm či oněm. A modlit se. Za sebe sama, za volené osoby, za ostatní voliče, za tuto zem.

P. Ing. Aleš Opatrný ThD


***

Související článek:

- Proč bychom měli volit ČSSD, ODS, KDU-ČSL, Zelené, či jiné?
Stejné otázky pro lídry stran