Ahoj, Bože,
některé události probíhají nenápadně, takže je člověk zpočátku ani nepozoruje. Dnes mám první „narozeniny“ – uplynul rok od skončení terapie rakoviny. Přežila jsem rok! A to navzdory tomu, že si všichni mysleli, že mám před sebou jen pár měsíců a nevydržím ani do Vánoc. Proces uzdravování probíhá nenápadně; metastázy přetrvávají, a nemohu říci, že bych o nich nevěděla. Když mě bolí hlava, napadne mě: aha, metastázy v mozku; když zakašlu: aha, metastázy v plicích; když mě bolí břicho: aha, metastázy všude.
Přiznávám, Bože, že velmi pečlivě sleduji, co děláš. A většinou jsem s výsledky svého pozorování spokojena. Často mě naplňuje vděčnost a pokora, žes mě až doposud vedl. Vždycky jsem šťastná, když jsou vyšetření v pořádku. Dívám se na tvé stvoření novýma očima a každý den vnímám jako nový dar. A ty víš, že si toho umím vážit! Myslím, že jsem se změnila. Jsem odevzdanější a shovívavější. Nač se zlobit? Nač nervovat? Nemohu-li změnit to, co mi vadí, je škoda plýtvat energií na frustraci – a pokud to mohu změnit, využiji energii na změnu. Vlastně je to jednoduchá rovnice. Ty víš, Bože, že se mi ne vždy daří dělat to, co jsem ti právě tak květnatě popsala.
Měla bych ti být za to všechno vděčná? Nemyslím… Protože mnohem raději bych se to, co jsem poznala za uplynulý rok, naučila za jiných okolností. Ale zřejmě to je má cesta, kterou mám s tebou jít.
Také kolem mě se mnohé změnilo. Do mého života vstoupili noví lidé, s některými jsem se sblížila, kontakty se zintenzivnily, jiní se odvrátili. Nebo jsem to byla já? Kdo to zavinil? To se nedá říct, a nakonec je to jedno. Všechno má svůj čas. I přátelství.
/…/
Po první léčbě rakoviny před pěti lety jsem před sebou měla dlouhou cestu, než jsem byla schopná pochopit – vlastně ne pochopit, ale přijmout –, že všechno opravdu bude dobré, i když to „dobré“, které jsi pro mě připravil, nemusí být to, co bych si vybrala já.
A vůbec, Bože – co můj muž, můj syn, mí rodiče a ostatní příbuzní? Když přijde takovéto onemocnění, netýká se jen pacienta! Bylo hrozné říkat manželovi a svému synovi a hlavně mému tátovi, že mám zase rakovinu. Proč jsem k tomu všemu ještě musela být i poslem těch špatných zpráv?
Manžel byl v rozpacích a mlčel, syn byl šokovaný, ale vzápětí plný důvěry a aktivní. Moje máma zase pragmatická a hyperaktivní. A táta – táta se složil. Nebyl schopen se mnou ani telefonovat. Snesu hodně, ale vidět svého tátu plakat, to bylo nad mé síly. Cítila jsem se vinna, vinna tím, že jsem své rodině přivodila tak velké utrpení.
Strašný pocit a zrovna tak nepravdivý, vždyť nikdo přece nemoc nezavinil. A přesto tu byl ten hlodající pocit, že jsem ve vztahu ke své rodině selhala. Vždycky jsem přece chtěla dělat všechno správně! Být milující, silnou, aktivní, krásnou a obdivuhodnou manželkou i skvělou, vtipnou a úžasnou mámou i dcerou, na kterou mohou být rodiče pyšní. Bác! Zklamala jsem na celé čáře! Je ze mě smrtelně nemocná, politováníhodná, slabá a všechno jiné jen ne super žena. Žes mi ukázal tuto pravdu o mně, Bože, byla asi ta největší rána. Nemohla a nechtěla jsem se takhle vidět! Po telefonátech a rozhovorech s mými milovanými jsem plakala hněvem, zklamáním a vztekem.
Pomalu začínám chápat, že obraz, který jsem tehdy o sobě měla, neodpovídal tomu, jak mě vidíš ty. Ve tvých očích jsem pořád „správná“. Že jsem to – pravda, pomalu a mnohem později – pochopila, byl velký dar. Nedokážu popsat tu úlevu, když mi došlo, že nemusím splňovat představu, kterou jsem si o sobě udělala, ale že smím být taky někdy nemocná, zraněná a slabá!
