Rodiče někdy přikládají potřebám svých dětí vyšší váhu
než svým vlastním potřebám...
Říci dítěti: „Nejsi tu sám, i druzí něco chtějí,“ bývá pro rodiče někdy docela obtížné. Možná častěji se stává, že jsou to otcové, kteří se nezdráhají dětem říci: „Své nároky mám i já, a žádám tě, abys je respektoval.“ Rodiče - a obzvláště starostlivé maminky - někdy přikládají potřebám svých dětí vyšší váhu než svým vlastním potřebám a jsou pro ně schopny neuvěřitelných obětí.
V takovém přístupu z jedné strany spočívá nesmírná krása a cena mateřství, která oprávněně vzbuzuje mužský obdiv, zároveň však v sobě tento přístup skrývá i jisté nebezpečí. Pokud takový přístup k výchově není rozumně vyvažován, stává se, že sklouzne až k úplnému sebezapření toho "více starotlivého" z rodičů, což bývá často matka. Výchova pak postrádá vyváženost a požadavky dětí nakonec vedou k situaci, že to s dětmi už prostě „není k vydržení“, protože ničí právě ty lidi, kteří je mají nejraději.
I já mám právo si odpočinout
Když má otec večer dělat úkoly se synem, který si celé odpoledne hrál na playstationu, nezdráhá se mu říci: „I já mám právo si odpočinout, měl jsi na to myslet dřív.“ Občas se také chce podívat v televizi na to, co se líbí jemu, a žádá děti, aby se podle toho zařídily.
"Nestojím o to dělit se každý večer o svou pohovku s přítelem své patnáctileté dcery kvůli tomu, že maminka tvrdí: Když jsou doma, jsme všichni klidnější," řekl mi jeden nazlobený táta. Tentýž táta byl schopen před léty říci svému synovi: „Dnes večer jsem hrozně unavený, mohl by sis hrát potichu?“
Jak připravit podmínky k tomu,
aby se v budoucnosti s dítětem „dalo žít“
Podobné nedůtklivé reakce mohou samozřejmě poukazovat i na sobectví jednoho z rodičů (v tomto případě jsou reakce přehnané a neměnné), avšak obvykle představují jen normální a zcela případnou obranu před nároky, kterým je třeba stanovit určitou mez. Jinak si dítě nikdy neuvědomí, že své potřeby a požadavky mají i ti druzí. Skrze tento požadavek vzájemného respektu, jehož vyplnění působí dítěti nutně těžkosti, rodič dítě učí, že je třeba mít ohledy i na druhé lidi, a tak připravuje podmínky k tomu, aby se v budoucnosti s dítětem „dalo žít“.
Stále znovu se potvrzuje, že pouze dítě, které se naučí „inteligentně“ upustit od dokonalého uspokojení všech svých potřeb, je schopno žít v reálném světě a vytvářet vztahy, v nichž nebude jen brát, ale bude i dávat.
Se svolením zpracováno podle knihy
Osvalda Poliho - Srdce táty,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z knihy naleznete zde.
Redakčně upraveno.
