„Bůh je láska.“
Apoštol Jan, nám zanechal toto zásadní vyznání: „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm“ (1 Jan 4,16). Kdyby se nám ztratil celý Nový zákon a měla by být z něho lidstvu zachována jedna jediná věta, myslím si, že by to byla tato: „Bůh je láska.“ Výpověď „Bůh je láska“ totiž v celé své šíři a hloubce vyjadřuje smysl, podstatu a ducha Kristova evangelia.
Nejdůležitější informace,
jakou kdy lidstvo dostalo
Možná si to ne tak docela uvědomujeme, ale skutečnost, že Bůh je láska, je pro lidský rod fundamentální zpráva. Ta nejdůležitější informace, jakou kdy lidstvo dostalo. „Bůh je láska“ – je ve všech ohledech průlomová výpověď a v jistém smyslu i šokující. Žádný filozof, prorok ani osvícený guru před Kristem s ničím podobným nepřišel. Židovští proroci, indičtí ani řečtí myslitelé nesdělili nic, co by se tomu přibližovalo. Nový zákon naproti tomu ve třech slovech vyjádřil nekonečnou Boží velikost, Boží krásu, Boží univerzální aspekt milosrdenství a spásy. A Kristova oběť na kříži pak znamená dotažení zjevené pravdy „Bůh je láska“ do důsledku. Vertikální i horizontální. Láska sestupující z nebes a láska ke každému člověku, ke všem národům, k celému lidstvu. To je Kristův kříž. Apoštol Jan nám dává jasný návod: k BOHU, který je LÁSKA, se můžeme přiblížit jedině nezištnou a bezpodmínečnou láskou k NĚMU samotnému, bezpodmínečnou láskou ke každému člověku a k celému stvoření.
Ve svém srdci se (do rytmu dechu) se mohu modlit: „Bůh je láska.“
Mohu vnímat duchovní oheň sálající z těchto slov.
Modlím se srdcem.
Láska k Bohu, může pořád růst.
Neomezeně a donekonečna.
Láska, kterou objevujeme ve svém srdci vůči Bohu, může pořád růst. Neomezeně a donekonečna. Může se proměnit v řeku, která vyvěrá a teče bez ohraničení, šumí, hladí, léčí a svlažuje zahradu našeho života. Milovat Stvořitele, nejvyššího, vznešeného a nekonečného Boha, je naplněním prastarého snu o člověku, který se zrodil zároveň s počátkem našeho vesmíru.
Bůh nás volá
ON nás miluje a táhne nás všechny k sobě. My jenom můžeme – pokud se dostatečně otevřeme – zaslechnout jeho tajemné vábení. Cítí to každý z nás, cítí to každá bytost, která má srdce.
Věčný a nikým a ničím nestvořený Bůh nás volá. Pohleďme do nedozírných dálav, do bran věků, copak necítíme tu vnitřní svíravou bolest a nepropukneme v pláč, když náš zrak spočine na tichém soumraku, který halí nebesa do půvabného pláště? Hudba nebes zní v každém z nás, je to touha po našem domově. Jazyk nenachází slova a srdce chce vyskočit z těla. Stačí se jen zahledět v noci do hvězdného moře nekonečných světů anebo na ohnivé červánky oznamující příchod nového dne. Na výsostech přebývá Bůh a my toužíme zrcadlit se v jeho zářících paprscích. Poutník časem je jenom cizincem na této zemi, a i když ji miluje, ví, že se jednou vrátí domů. Náš domov je BŮH.
Ať ta touha po SVĚTLE nás všechny probouzí, vtiskne nám do ruky poutnickou hůl a do srdce lásku ke všemu a ke všem.
V tichu noci ve svém srdci Bohu mohu šeptat: MILUJI TĚ.
