Letní tábor s problematickými adolescenty
Během svých studií jsem jedno léto dostal nabídku zúčastnit se tábora, který pořádali v horách pro dospívající z problematické čtvrti Vallecas v Madridu. Hlavní vedoucí Raúl vyzařoval klid a jemnost, měl huňatý vous a pronikavý pohled. Od prvního setkání mi byl sympatický. Vyzvedl mě na konečné metra a poté jsme vyrazili přímo do los Almorchones, tábora v srdci hor. Byl s ním i jeho syn, o rok mladší než já, a pár dalších vedoucích.
Smýšlení plné despektu
Po příjezdu do tábora jsme se všichni sešli, abychom se dozvěděli, v čem spočívá naše práce. První Raúlova věta zněla, abychom zapomněli na to, že jsme přišli zachraňovat ubohé děti z Vallecas. Jsou to stejně tak Boží děti, jako jsme my sami, se stejnou důstojností, jakou máme my, a že bychom se měli chovat jako jejich rovnocenní partneři, nikoli nadřízení.
To všechno znělo dobře, přesto jsem měl pocit, že mi chybí pointa toho všeho. Až postupně jsem pochopil, že mezi vedoucími bylo mnoho mazánků, synáčků z dobrých rodin, kteří byli zvyklí na vysokou životní úroveň „na lepší adrese“. A také jsem ještě neznal špatnou pověst čtvrti Vallecas a míru pohrdání, kterou někteří projevovali vůči jejím obyvatelům. Tento svět velkých propastí mezi jednotlivými sociálními třídami byl pro mě nový. Vládlo tam smýšlení plné despektu
V jejich nitru bylo mnoho bolesti, samoty a potlačovaných slz
S kluky to ale samozřejmě nebylo vůbec jednoduché. Ta nejtěžší skupina ani nebyla z ulicí Vallecas. Byli to spíš kluci, kteří přijeli z dětského domova v Barceloně. Pro ně byla integrace zdaleka nejtěžší a také nejvíc trpěli.
Ale jen málo věcí v životě je horších, než soudit bez znalosti. Je jasné, že oni hoši byli komplikovaní, ale jakmile jsem se jim přiblížil a trochu jsme se poznali, přestali postupně mít strach otevřít se a nechali mě nahlédnout dovnitř. Pak teprve bylo možné jim rozumět, poté, co jsem s nimi nějakou dobu šel jejich cestou. Pro jakéhokoliv obyvatele ve čtvrti to byli prostě jen lupiči. Naši hoši skutečně kradli, ale v duši těchto loupežníků bylo mnoho bolesti, samoty a potlačovaných slz. Připomněli mi příběh o dívce, která prosí sestru, aby jí vyprávěla pohádku o zlém vlkovi. A sestra praví: „Není špatných vlků, pouze těch smutných.“ Vím, že to může znít naivně, ale po celý svůj život jsem přesvědčen, že neexistují špatní lidé. Pouze lidé zranění, do hloubi zrazení nebo bolestně osamocení.
Porozumět tomu, co zvenčí není vidět
Jednou z mých nejoblíbenějších hodin při studiu teologie byla ta, kde nám vyprávěli, že Bůh všemu rozumí. Proto jeho mínění o nás samých je tak jiné. Čas strávený s těmito chlapci mi umožnil prožít tuto zkušenost a porozumět tomu, co zvenčí není vidět. Neznamená to, že člověk by měl obhajovat špatné činy nebo je zkoušet napravovat, když však pochopí smysl, může s nimi jednat jinak. Samozřejmě, že porozumění je prvním krokem k tomu, někomu pomoci a také pomoci sobě sama. Je to začátek, nikoli konec cesty, sám o sobě nestačí, pokud se také nepodá ruka k duši druhého.
Byl to nádherný čas, který jsme spolu strávili, při společných modlitbách, výuce, měření sil, ale především, když jsem jim mohl naslouchat, jejich iluzím (tolika!) a smutkům, jejich snům a následkům dávných ublížení. Mohl jsem s nimi truchlit a na vršku jedné ze skal, které obklopovaly tábor, pod nebem obsypaným hvězdami, je uchopit za ramena a říci: „Rozumím ti.“
Boží láska je bezpodmínečná
V hloubi své duše jsem pochopil, že Boží láska je bezpodmínečná. Že Bohu nejsou lhostejné naše činy, ale nepřestane nás kvůli nim milovat, neodmítne nás, ani nebude rozhněvaný. Jeho láska k nám je pevná v jakékoli situaci, dokonce i když ho my odmítneme. Miluje nás, ačkoli jím opovrhujeme, miluje nás, když před ním zavíráme dveře, zůstává věrný své lásce, ačkoli my mu stále říkáme „ne“. Bůh nás miluje, i když jím opovrhujeme.
