Neslyšeli jste o tom pomateném člověku, jenž za jasného dopoledne rozžal svítilnu, běžel na tržiště a bez ustání vykřikoval: "Hledám Boha! Hledám Boha!" - Protože tam právě stálo mnoho z těch, kdo v Boha nevěřili, vzbudil velké veselí. Snad se neztratil? pravil jeden.

Což se zaběhl jako dítě? řekl druhý. Nebo se schoval? Bojí se nás? Odešel na loď? Vystěhoval se? - takto pokřikovali a smáli se jeden přes druhého. Pomatený člověk skočil mezi ně a probodával je svými pohledy.

"Kam se poděl Bůh?" vzkřikl, já vám to povím! My jsme ho zabili, - vy a já! My všichni jsme jeho vrahy! Ale jak jsme to udělali? Jak jsme dokázali vypít moře? Kdo nám dal houbu, abychom smazali celý horizont? Co jsme to učinili, když jsme tuto zemi odpoutali od jejího slunce? Kam se nyní pohybuje?…

Tak jako Jean Paul Sartre neviděl žádný východ z naší nahodilé existence, Nietzsche neviděl žádný vchod zvenčí do hermeticky uzavřeného a prázdného života. Člověk byl teď ponechán, aby si sám hledal cestu a rozsvěcel lampy, jaké si vybere.

Za rámovím tohoto světa neviděl žádnou obrovskou mysl; neslyšel žádný transcendentní hlas, který by radil tomuto světu; neviděl žádné světlo na konci tunelu a pociťoval osamělost existence v její nejvíce skličující podobě.

Svým způsobem byl Nietzsche prvním západním filozofem, který se naplno postavil tváří v tvář lidské ztrátě víry v náboženství. Černobíle vyjádřil, co mnozí kolem něho vnímali jako pravdivé, ale co nebyli ochotni uznat jako logický důsledek své víry.

Když Nietzsche vyhlásil smrt Boha, nejen že vstoupil přímo do středu bouře, ale šel dál a připustil, že bouřková mračna jsou ještě ničivější a divočejší, než si kdokoli z Božích hrobařů kdy představoval.

Ochromující tma, která se snesla, nebyla ani tak vnějším jevem, který se tlačil dovnitř, ale spíše vnitřní slepotou, která se šířila ven. Nebylo to jen tak, že by prak filozofů zhasil světla; bylo to tak, že dezorientovaná mysl sama nevěděla, kde hledat světlo, a výsledek byl děsivý.

Nietzschův citově nabitý popis není čistě imaginativní. Chytil realitu za hrdlo a zápasil s posmrtnou úděsností světa, který ztratil svého údajného Stvořitele a Chlebodárce.

"Mýtus" Boha byl odhalen a již člověka nemohl nést do jeho bojů.

Iluze, která až dosud měla tak silný vliv, byla nyní zabalena do rubáše pohřbeného Boha.

Vypůjčíme-li si freudovskou analogii, Bůh byl určitou útěchou, a když lidstvo, žijící v hnízdě, vyrostlo, mělo to za následek jeho soudní vystěhování.

Celá staletí působil jako uklidňující prostředek pro dětská léta lidstva, ale teď dospělost ukázala, že existoval pouze v představách.

Nietzsche si dobře uvědomoval možné důsledky tohoto procesu. Tito hrobaři Absolutna mohli snadno napsat do novin smuteční oznámení, ale co hrobaři sami, kteří nyní ztratili důvod pro svou vlastní existenci?

Zvážili autoři takovéhoto oznámení jeho důsledky? Sebezničující síla tohoto vychvalování se rovnala filozofickému neduhu Kréťana, který řekl: "Všichni Kréťané jsou lháři." Můžete mu věřit?


Další část tohoto podobenství o pomatenci a jiné ukázky z knihy Raviho Zachariase Skutečná tvář ateismu najdete zde.


***



Knihu vydalo nakladatelství Návrat domů, s jehož svolením ukázky uveřejňujeme.