Nikdo z mých blízkých nemůže zcela naplnit moje touhy
Člověk může prožívat svou potřebu lidské blízkosti ve vztazích a skrze přátelství. Ale zároveň je naprosto nutné vědět, že nikdo z mých blízkých a přátel nemůže zcela naplnit moji bezbřehou touhu po bezpečném a plném spočinutí.
Tím nejhlubším základem, ke kterému poukazuje každé přátelství, je totiž nakonec spočinutí v Bohu. Nevidím v tom protiklad – spočinutí v Bohu nebo spočinutí u přátel. Obojí patří k sobě. Když někdo lamentuje: „Nemám žádné přátele, nikdo mi nedá pocítit lidskou blízkost, kterou tak potřebuji“, snažím se ho nasměrovat i do jeho vlastního nitra, k jeho jedinečnosti. Protože na dně duše vyvěrá pramen lásky, který je nezávislý na tom, jestli mě právě teď někdo má rád nebo ne.
Zažít lásku ve svém nitru
Láska, kterou každý hledáme, můžeme zakoušet v hloubi své duše. Je to Bůh – Bůh je Láska s velkým L. A v konkrétních zkušenostech lidské lásky se snažíme dotknout pramene lásky, který vyvěrá ze dna naší duše. Když se dotýkám tohoto pramene lásky, pak se nemusím nutit k tomu, abych miloval. Láska ze mě může proudit: láska k lidem, ke stvoření, ke zvířatům…
Zkušenost lidské lásky a i zkušenost jejího nedostatku – prožíváme obojí – nás přivádí k tomuto vnitřnímu prameni lásky. Přiznat si potřebu lidské blízkosti, prožívat ji, a zároveň se cítit bezpečně v hloubi své duše.
Bůh mě nese, i když se kolem mě vše hroutí
Moje víra mě ubezpečuje o tom, že mě Bůh nese, i když se zdá, že se kolem mě všechno hroutí. V tom smyslu mi dává víra vděčnost a důvěru. Žasnu nad tím, co mě přesahuje. Bůh mě nese, Bůh mě miluje, Bůh a jeho láska mě proniká. Nemusím všechno zvládnout sám. Mohu i přijímat.
Základní skutečnost mého života je,
že jsem milován.
Jsem jedinečný.
Jsem vzácný.
