Když ještě chodil do školy, tak mu učitelé vtloukali do hlavy, že je samozřejmé, že je degenerovaný. Kníže ze Schwarzenbergu, vévoda krumlovský, hrabě ze Sulzu a okněžněný lantkrabě kleggavský ovšem musel ve svém životě "skousnout" ještě mnohem větší křivdy...
/.../
Najde se ve vašem životě okamžik, kdy jste chtěl zastavit čas, protože jste se cítil tak úžasně, že byste si to rád pořádně užil?
Ne, to ne. Vždycky to byla jenom krátká období a já moc dobře věděl, že nebudou mít dlouhé trvání, a bylo to tak dobře.
Například?
Léta 1989-90. Ze začátku to bylo něco báječného.
Co jste si myslel, když to v listopadu ´89 "prasklo"?
Věděl jsem, že to koneckonců dopadne dobře. Byl jsem dokonce až příliš optimistický. Měl jsem tušit, že česká půda byla dosti kontaminovaná a že všechno bude postupně teprve vylézat. V té euforii jsem na to ale zapomněl.
Jste rozčarován z toho, jak to u nás teď vypadá?
Rozčarován je špatný výraz. Někdy jsem strašně naštván.
Co vás nejvíc štve?
Ta bezostyšnost a nestydatost, jak tady bují korupce. Ono se v Čechách vždycky kradlo, což o to. Ale dřív se lidi aspoň styděli. Ovšem i toto všechno jsou ještě stále reakce na předešlé období. Když se to tady přeorientovalo na tržní hospodářství, tak lidi bohužel na něco zapomněli. Zabývá-li se člověk dějinami, tak ví, že tam, kde tento systém vyrostl, byl ale také vyvážen velmi přísnou morálkou. Amerika, která je řekněme nejúspěšnější kapitalistickou zemí, má ale také národ, který je náboženštější, než jsme my. Ne že by v tom nebyly mouchy. Ale celkově je americký systém založen na přísných, puritánských, a často i pokryteckých duchovních základech. My jsme to budovali bez těchto duchovních základů, což bohužel mělo a má své výsledky.
Masarykovo heslo "nebát se a nekrást" jsme si poněkud zkrátili a převedli na "nebát se krást". I když podobné "úpravy" nejsou ničím novým. Stačí se podívat do minulosti. Například prezidentská vlajka či český státní znak. Stojí tam: Pravda vítězí, což vychází z Husových slov. Jenže v plném znění je to Pravda Boží vítězí. To Boží jsme ale už za první republiky jaksi vyškrtli. Taková malá falzifikace citátu.
Vy jste věřící?
Já jsem mizerný křesťan, ale obstojný katolík.
To mi teda musíte vysvětlit...
Katolík jsem přesvědčený. Když se ale sám na sebe podívám, tak vím taky velice dobře, že jsem nežil přespříliš křesťansky ctnostným životem - jsem tedy mizerný křesťan.
Vzpomenete si, jak vypadala výchova k víře u vás doma?
Musím po pravdě říci, že samozřejmě rodiče byli věřící a nás k víře také vedli, ale bylo to u nás takové zajímavé. Maminka měla opravdu živelnou víru. Ona měla těžký život. Zažila si to dvacáté století opravdu v plnosti - seznámila se s gestapem, potom i s komunisty. Zemřela těsně před tím, než to tady prasklo, v roce 1988. Ale všechno to vydržela i díky své pevné víře.
U otce to bylo jiné. Jezdil za starým Florianem, znal Demla a byli mu blízcí i francouzští katoličtí básníci a myslitelé. Původně byl dost radikální konzervativec, pak ovšem, jak se dvacáté století vyvinulo, zjišťoval, kde byly ony pasti v myšlení. Ve svém stáří byl pak mnohem liberálnější než v mládí. To bylo velice zajímavé.
Byl to právě můj otec, kdo mě seznámil s krásou liturgie a poezií bohoslužby. Zabýval se jí, a to nejenom katolickou, ale i pravoslavnou.
Oběma rodiči jsme ale byli vedeni k tomu ve víře setrvat. Ačkoliv asi každý se v období mezi pubertou a dospíváním dostává do nějaké krize.
Víra u vás se rozvíjela na základě dobrovolnosti, nebo jste byli nuceni například chodit do kostela, modlit se?
Řekl bych, že to bylo samozřejmé.
A to jste neměl momenty, že by se vám nechtělo?
Jako dítě ne, až potom v období dospívání, i když ne drasticky. Já jsem totiž přece jenom ještě zažil dětství, kdy bylo hlavně na venkově samozřejmé, že se jde v neděli do kostela. Jak se to změnilo, vidím teď, zajdu-li někdy do našeho vesnického kostelíka, kde se modlí čtyři babičky a dva staří pánové.
Proč si myslíte, že to tak dopadlo?
Vlna sekularizace prošla celou Evropou. U nás byla navíc posílena totalitními režimy. Hodně se už o tom napsalo, tak se o tom nebudu rozpovídávat. Svou roli hrály mýty o husitství a Bílé hoře a jako v mnoha vývojových etapách českého duchovního života jsme se i v této oblasti jenom do jisté míry opičili po tom, co dělali naši němečtí sousedé. A tak člověk nemohl být českým vlastencem, pokud se nepostavil Římu. Bohudík už máme toto všechno za sebou. Jsou ještě tam i onde pozůstatky tohoto poněkud omezeného myšlení, ale to jsou jenom resty z minulosti.
/.../
Se svolením převzato z KT č. 8/2004 - 22.2. 2004, autorem rozhovoru je Renáta Holčáková, snímek Jaroslav Hodík. Celý rozhovor naleznete v Katolickém týdeníku 8/2004, nebo zde
/.../
Najde se ve vašem životě okamžik, kdy jste chtěl zastavit čas, protože jste se cítil tak úžasně, že byste si to rád pořádně užil?
Ne, to ne. Vždycky to byla jenom krátká období a já moc dobře věděl, že nebudou mít dlouhé trvání, a bylo to tak dobře.
Například?
Léta 1989-90. Ze začátku to bylo něco báječného.
Co jste si myslel, když to v listopadu ´89 "prasklo"?
Věděl jsem, že to koneckonců dopadne dobře. Byl jsem dokonce až příliš optimistický. Měl jsem tušit, že česká půda byla dosti kontaminovaná a že všechno bude postupně teprve vylézat. V té euforii jsem na to ale zapomněl.
Jste rozčarován z toho, jak to u nás teď vypadá?
Rozčarován je špatný výraz. Někdy jsem strašně naštván.
Co vás nejvíc štve?
Ta bezostyšnost a nestydatost, jak tady bují korupce. Ono se v Čechách vždycky kradlo, což o to. Ale dřív se lidi aspoň styděli. Ovšem i toto všechno jsou ještě stále reakce na předešlé období. Když se to tady přeorientovalo na tržní hospodářství, tak lidi bohužel na něco zapomněli. Zabývá-li se člověk dějinami, tak ví, že tam, kde tento systém vyrostl, byl ale také vyvážen velmi přísnou morálkou. Amerika, která je řekněme nejúspěšnější kapitalistickou zemí, má ale také národ, který je náboženštější, než jsme my. Ne že by v tom nebyly mouchy. Ale celkově je americký systém založen na přísných, puritánských, a často i pokryteckých duchovních základech. My jsme to budovali bez těchto duchovních základů, což bohužel mělo a má své výsledky.
Masarykovo heslo "nebát se a nekrást" jsme si poněkud zkrátili a převedli na "nebát se krást". I když podobné "úpravy" nejsou ničím novým. Stačí se podívat do minulosti. Například prezidentská vlajka či český státní znak. Stojí tam: Pravda vítězí, což vychází z Husových slov. Jenže v plném znění je to Pravda Boží vítězí. To Boží jsme ale už za první republiky jaksi vyškrtli. Taková malá falzifikace citátu.
Vy jste věřící?
Já jsem mizerný křesťan, ale obstojný katolík.
To mi teda musíte vysvětlit...
Katolík jsem přesvědčený. Když se ale sám na sebe podívám, tak vím taky velice dobře, že jsem nežil přespříliš křesťansky ctnostným životem - jsem tedy mizerný křesťan.
Vzpomenete si, jak vypadala výchova k víře u vás doma?
Musím po pravdě říci, že samozřejmě rodiče byli věřící a nás k víře také vedli, ale bylo to u nás takové zajímavé. Maminka měla opravdu živelnou víru. Ona měla těžký život. Zažila si to dvacáté století opravdu v plnosti - seznámila se s gestapem, potom i s komunisty. Zemřela těsně před tím, než to tady prasklo, v roce 1988. Ale všechno to vydržela i díky své pevné víře.
U otce to bylo jiné. Jezdil za starým Florianem, znal Demla a byli mu blízcí i francouzští katoličtí básníci a myslitelé. Původně byl dost radikální konzervativec, pak ovšem, jak se dvacáté století vyvinulo, zjišťoval, kde byly ony pasti v myšlení. Ve svém stáří byl pak mnohem liberálnější než v mládí. To bylo velice zajímavé.
Byl to právě můj otec, kdo mě seznámil s krásou liturgie a poezií bohoslužby. Zabýval se jí, a to nejenom katolickou, ale i pravoslavnou.
Oběma rodiči jsme ale byli vedeni k tomu ve víře setrvat. Ačkoliv asi každý se v období mezi pubertou a dospíváním dostává do nějaké krize.
Víra u vás se rozvíjela na základě dobrovolnosti, nebo jste byli nuceni například chodit do kostela, modlit se?
Řekl bych, že to bylo samozřejmé.
A to jste neměl momenty, že by se vám nechtělo?
Jako dítě ne, až potom v období dospívání, i když ne drasticky. Já jsem totiž přece jenom ještě zažil dětství, kdy bylo hlavně na venkově samozřejmé, že se jde v neděli do kostela. Jak se to změnilo, vidím teď, zajdu-li někdy do našeho vesnického kostelíka, kde se modlí čtyři babičky a dva staří pánové.
Proč si myslíte, že to tak dopadlo?
Vlna sekularizace prošla celou Evropou. U nás byla navíc posílena totalitními režimy. Hodně se už o tom napsalo, tak se o tom nebudu rozpovídávat. Svou roli hrály mýty o husitství a Bílé hoře a jako v mnoha vývojových etapách českého duchovního života jsme se i v této oblasti jenom do jisté míry opičili po tom, co dělali naši němečtí sousedé. A tak člověk nemohl být českým vlastencem, pokud se nepostavil Římu. Bohudík už máme toto všechno za sebou. Jsou ještě tam i onde pozůstatky tohoto poněkud omezeného myšlení, ale to jsou jenom resty z minulosti.
/.../
Se svolením převzato z KT č. 8/2004 - 22.2. 2004, autorem rozhovoru je Renáta Holčáková, snímek Jaroslav Hodík. Celý rozhovor naleznete v Katolickém týdeníku 8/2004, nebo zde
