Stává se, že si přátelé při posezení předem řeknou, že „nebude řeč o politice“. Tuší totiž, že by to nedopadlo dobře. Často to nedodrží a začnou. Nedopadne to dobře. Žánr rozpravy se prostě změní  a stane se – žehráním. Nutné to snad není, ale lidé to prostě neumějí jinak. Ano, situace světa, vlasti i obce si o to říká. Vnímáme ji jako neutěšenou. Způsob, jakým se o ní dovídáme, je takový, že ty světlé stránky nejsou vidět. Zvykáme si na to a přestáváme je vnímat, i když existují.

Polarita dobra a zla tu byla vždycky.
Jen styl se změnil.

Polarita dobra a zla, fyzického i morálního, tu byla vždycky. Naši předkové to přece neměli o nic snazší! Příroda se s nimi nemazlila, sužovala je panská zvůle, hubily války a zraňovala vzájemná zloba v jejich srdcích. „Parametry“ jsou navlas stejné, jen styl se změnil. Oni tomu čelili úsilím pracovním, někdy i zbrojným – a modlitbou. Ora et labora! Možná, že se v praxi řídili touto výzvou v obráceném pořadí, ale – měli víru. Možná, že ne všichni, anebo ne všichni stejně horoucí, ale jejich víra zanechala stopy dodnes patrné.

Co je to víra? To se dnes těžko vysvětluje i těm, kdo nás mají rádi (a my je). Je vůbec víra k vysvětlování? Víra je postoj, vztah, její „nauka“ přichází ke slovu až poté. Vykládat „nauku“, není-li tu postoj, je házení hrachu na zeď. Postoj se nevykládá. Postoj je jako jiskra, která přeskočí. Anebo taky nepřeskočí, bohužel.

V prvním přiblížení je víra zásadním, fundamentálním a neodvolávaným „ano“. Věřím, neboť důvěřuji. A důvěřuji... proč vlastně? Pro toto základní „ano“ má apoštol Pavel slovo, které je dnes hluboce inflační a mnohoznačné. Tím slovem je filía, láska. Vyhýbáme se mu. Místo něj používáme například slovo„pozitivita“, ale zní to jako z psychotechnického dotazníku. Zvláštní věc: pojmenovávat negativa jde snáze. "Ne" je jaksi dostupnější než "ano". 

Žehrání je nedostatek naděje

Tedy, co chceme my? Chtějme – „ano"! Ano tomuto světu, ano těm kolem, ano všemu, co žije, co se zelená, kvete, co se směje, hraje si, co tvoří, co září, ano tomu, co teprve objevím. Zajisté se setkávám i s tím, čemu platí ne. Ale toto ne nedokáže zastínit, znevážit to původnější ano. 

Možná že naši předkové se lopotili, trápili, bránili, trpěli, a přitom si nezoufali, protože se modlili, neboť měli naději. – Říkám to všechno proto, že žehrání, které je dnes tolik slyšet, je plevelem, který bují tam, kde je málo naděje. Stává se, že se sejdou věřící křesťané, hovoří spolu o víře, o církvi, o světě, a dříve či později upadnou do žehrání. Víra se prý vytrácí, ubývá kněží a věřících vůbec, svět se mění nedobrým směrem, pohanství je na postupu. Ti vzdělanější připomenou starověký Řím v předvečer zániku. Nikdo neví, co s tím. Rozprava těžkne a zvolna se propadá do beznaděje.

Občas vyjíždím do terénu přednášet a diskutovat. Zvou mě místní skupiny Křesťanské akademie, školy, členové Orla, někdy i farní společenství. Téma je předem dohodnuto. Vesměs se týká současné situace a jejích problémů, doléhajících na křesťany. Stává se, že se v diskusi ozve někdo takto: „Tak jste nám to výstižně popsal, ale už jste neřekl, co s tím máme dělat!“

Co s tím ?

Chtít obecný návod, technologii, „know-how“, to dost dobře nejde. Pokud bych se o to pokusil, byly by to obecně známé proklamace, na něž lidé často reagují nerudně. Zkusme jediné: žít, smýšlet, chovat se, tedy i projevovat se navenek jako křesťané. Především doma. Jsme-li ženatí či vdané, znamená to být zajedno. Vést k víře (a k modlitbě) své děti, být jim příkladem. Vylézt z nory, odložit mimikry. Činit své vlastní křesťanství srozumitelným a hlavně věrohodným pro přátele, sousedy, spolupracovníky. Nenechat žádný hloupý či zlobný žvást bez odezvy. Ozvat se, chystá-li se někde podraz. Nenapomáhat tomu, aby u nás byli křesťané mlčící menšinou.

Toto všechno ale víme. Je to naše misijní minimum. Chceme-li víc - a ono je toho třeba -, je nutno rozmnožovat hřivny. Zaútočit proti hříchu lenosti. To znamená objevovat vlastní netušené možnosti v jedinečné situaci každého z nás. Tou leností je očekávání a spoléhání, že generální ofenzíva se plánuje někde shora, a pak se přidám, třeba někde podepíšu nějaký manifest. Ne, to první zajiskření musí nastat ve mně samotném. Je s tím práce, chce to zkoušet, unést případný neúspěch, zkušenosti si sdělovat - tedy komunikovat.

A nezapomenout, že já sám nejsem tím plánovačem, ale nástrojem.

Kdo se do toho pustí, nebude mít na žehrání náladu ani čas.

Se svolením zpracováno podle knihy
Petr Příhoda - To ostatní nechávám na Pánu Bohu,
výběr z textů a rozhovor s Janem Paulasem,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z tého knihy najdete zde.
Redakčně zkráceno.