Když čteme zprávy, slovo „naděje“ se objevuje jen zřídka. Snad jen ve sportovní rubrice narazíme na zmínky o naději na postup či medaili. Možná také v ekonomických zprávách, kde se spekuluje o získání dalších prostředků z evropských fondů.
Ale jak často se zamýšlíme nad tím, jakými nadějemi žijí konkrétní lidé? Vnímáme „naději“ jako něco, co patří k životu odvážných a rozhodných, nebo spíše jako berličku pro málo schopné?
V Bibli je naděje hlubším pojmem. Není to jen laciná víra v dobrý konec ani pouhá myšlenka, která má člověka potěšit a povzbudit. Biblická naděje je založena na přesvědčení, že Bůh je věrný a své sliby naplní.
Tato naděje přináší jistotu nejen pro přítomnost, ale i pro budoucnost: svět není ponechán sám sobě, ani nyní, ani v budoucnu. Nečeká nás nějaký konečný triumf zla nebo definitivní katastrofa. Ale navzdory všemu těžkému, co svět přináší a může přinést, očekáváme definitivní setkání s milujícím Bohem, který nás čeká s otevřenou náručí.
Ježíš přijde podruhé jako poslední slovo dějin.
Slovo, které je dobré, žádoucí a plné naděje.
Proto zůstávejme s Bohem v kontaktu,
naslouchejme mu a hledejme ho.
Tím v sobě živíme skutečnou naději,
která nás vede a proměňuje.
