Škrobení, prázdní a ztuhlí
Jeden farizeus pozval Ježíše na jídlo (Lk 11,37-41). Když Ježíš ignoroval předepsaný očistný rituál, hostitel se pohoršil. Ježíš na něj ale reagoval tvrdými slovy. Farizeové totiž dbali na formality, ale jejich srdce byla prázdná. Pobouřilo je, že Ježíš uzdravoval a odpouštěl hříchy i v den klidu – v sobotu. Důležitější než lidé pro ně byly zákony a předpisy, které jim dávaly pocit jistoty víry. Ježíš na to reagoval: „Vy farizeové očišťujete vnějšek číše a talíře, ale vaše nitro je plné loupeže a špatnosti.“
Vnější zdání a vnitřní realita
Ježíš mluvil jasně, nebyl pokrytec. A tímto jasným jazykem se farizeje zeptal: „Proč se díváte na zevnějšek? Raději pohlédněte dovnitř!“ Přirovnal je k obíleným hrobům – navenek krásné, uvnitř však plné rozkladu. V evangeliu se opakovaně setkáváme s Ježíšovou kritikou pokrytectví. Neboť pokrytectví, strnulost a lpění na pravidlech často zakrývají hlubší problémy.
Chraňte se křesťanů, kteří vystupují „dokonale“ a strnule
Ježíš farizeje označuje za pošetilce a radí jim, aby otevřeli duši lásce a Boží milosti. Spása je totiž bezplatný Boží dar. Nikdo nespasí sám sebe, opravdu nikdo. Nikdo nespasí sám sebe ani pomocí úkonů, které zachovávali tito lidé. Dávejte si pozor na rigidní lidi. Mějte se na pozoru i před křesťany – ať již laiky, knězi či biskupy – kteří vystupují „dokonale“ a strnule. Chybí tam Duch, láska a svoboda.
A co my?
Jak moc nám záleží jen na vnějším dojmu?
Otevíráme své srdce Bohu v modlitbě?
Jsme ochotni vidět Boha v lidech kolem nás a pomáhat jim / pomáhat mu?
