Je-li křesťanství nepravdivé,
žádný čestný člověk mu nebude chtít věřit,
jakkoli by mohlo být ku pomoci

 „Může člověk vést dobrý život, aniž by věřil v křesťanství?" Byl jsem požádán, abych se vyjádřil k této otázce, ale než se na ni pokusím odpovědět, rád bych ji okomentoval. Tato otázka zní, jako by ji položil někdo, kdo si říká: „Nestarám se o to, jestli je křesťanství ve skutečnosti pravdivé, nebo ne. Nezajímá mě, jestli se skutečný vesmír podobá tomu, co říkají křesťané, nebo tomu, co říkají materialisté. Zajímám se jen o to, jak vést dobrý život. Vybírám si víru ne proto, že ji považuji za pravdivou, ale proto, že mi pomáhá." Upřímně řečeno je pro mě těžké mít pro takové stanovisko pochopení.

Jedna z věcí, které odlišují člověka od jiných živočichů, je jeho touha poznávat, zjistit, jaká je skutečnost, prostě proto, aby ji znal. Jestliže v někom tato touha zcela vyhasla, myslím, že se stal čímsi méně než člověkem. Ve skutečnosti ovšem nevěřím, že někdo z vás tuto touhu doopravdy ztratil. Je pravděpodobnější, že pošetilí kazatelé neustálým zdůrazňováním, jak křesťanství pomáhá a jak je prospěšné společnosti, vám ve skutečnosti pomohli zapomenout, že křesťanství není patentní všelék. Křesťanství tvrdí, že podává záznam faktů - říká vám, jaký je skutečný vesmír. Jeho výklad vesmíru je buď pravdivý, nebo není, a jakmile si připustíte tuto otázku, vaše přirozená zvědavost ve vás musí vyvolat touhu poznat odpověď. Je-li křesťanství nepravdivé, žádný čestný člověk mu nebude chtít věřit, jakkoli by mohlo být ku pomoci; je-li pravdivé, každý čestný člověk mu bude chtít věřit, i kdyby mu vůbec nepomáhalo.

Informace ovlivňují
naše jednání

Pokud je křesťanství pravdivé, pak je naprosto nemožné, aby ti, kdo znají tuto pravdu, a ti, kdo ji neznají, byli stejně dobře vybaveni pro to, aby vedli dobrý život. Znalost či neznalost faktů musí ovlivňovat jednání. Dejme tomu, že byste se setkali s člověkem na pokraji smrti hladem a chtěli byste udělat to, co je správné. Kdybyste nic nevěděli o medicíně, asi byste mu dali pořádně najíst, a on by pak kvůli tomu zemřel. Takové jsou důsledky jednání z neznalosti.

Stejným způsobem mohou křesťané i nekřesťané chtít činit dobro svým bližním. Jedni věří, že lidé mají žít navždy, že byli stvořeni Bohem tak, aby pravé a trvalé štěstí mohli najít jen ve spojení s Bohem, že však sešli na scestí a že  víra v Krista je jedinou cestou zpět. Druzí věří, že lidé jsou náhodným výsledkem slepého působení hmoty, že začali jako pouzí živočichové, kteří se více nebo méně trvale zdokonalují, že budou žít kolem sedmdesáti let, že jejich štěstí je plně dosažitelné dobrými sociálními službami a politickými organizacemi a že všechno ostatní (jako vivisekce, kontrola porodnosti, soudní systém nebo vzdělání) má být hodnoceno jako „dobré" nebo „špatné" prostě podle toho, zda to pomáhá, nebo překáží tomuto druhu „štěstí".

Je mnoho věcí, které oba tito lidé budou považovat za potřebné pro spoluobčany. Oba uznají nutnost kvalitní kanalizace, nemocnic a zdravé výživy. Ale dříve nebo později jejich rozdílná víra vyvolá rozdíly v jejich praktických návrzích. Například oba mohou horlivě podporovat vzdělání; ale druh vzdělání, jaký by chtěli lidem poskytnout, bude samozřejmě velmi odlišný. Nebo tam, kde by se materialista nad určitým návrhem jen zeptal: „Zvýší to štěstí většiny?", křesťan by možná musel namítnout: „I když to zvýší štěstí většiny, nemůžeme to udělat. Je to nespravedlivé." A tak se v celém jejich postupu bude nepřetržitě odrážet jeden velký rozdíl. Pro materialistu musejí být národy, třídy a civilizace důležitější než jednotlivci, neboť jednotlivci žijí jen nějakých sedmdesát let a skupiny mohou přetrvat celá staletí. Ale pro křesťana jsou důležitější jednotlivci, protože ti žijí věčně; proti nim jsou rasy nebo civilizace záležitostí okamžiku.

Mezi nekřesťany jsou dobří lidé,
kteří o křesťanství nikdy neslyšeli

Křesťan a materialista chovají různé představy o vesmíru. Oba nemohou mít pravdu. Ten z nich, který se mýlí, bude jednat způsobem, který prostě neodpovídá skutečnému vesmíru. V důsledku toho bude s tou nejlepší vůlí na světě pomáhat svým spolutvorům k jejich zničení. S tou nejlepší vůlí na světě. Nebude to tedy jeho chyba? Přece Bůh (je-li vůbec jaký) nebude trestat člověka za čestné omyly? Opravdu ale myslíte jen na toto? Jsme ochotni riskovat, že budeme celý život fungovat v neznalosti a napácháme nekonečné škody, jen když nás někdo ujistí, že naše vlastní kůže je v bezpečí a že nás nikdo nebude trestat ani obviňovat? Nechce se mi věřit, že někdo je na této úrovni. Ale i kdyby byl, rád bych mu něco řekl.

Otázka, které čelí každý z nás, nezní: „Může někdo vést dobrý život bez křesťanství?" Otázka zní: „Mohu já?" Všichni víme, že mezi nekřesťany jsou dobří lidé; ti, kteří o křesťanství nikdy neslyšeli, nebo ti, který mu naprosto čestně nedokážou věřit. Je-li křesťanství pravdivé, tito lidé jsou ve stavu čestné nevědomosti nebo čestného omylu. Ale člověk, který se mě ptá: „Mohu vést dobrý život, aniž bych věřil v křesťanství?", zřetelně není ve stejné pozici. Kdyby o křesťanství nikdy neslyšel, tuto otázku by nepoložil. Kdyby poté, co o něm slyšel a vážně se nad ním zamyslel, došel nakonec k závěru, že je nepravdivé, pak by ji také nepoložil. Člověk, který tuto otázku klade, o křesťanství slyšel a vůbec si není jist, že není pravdivé.

Lze být „dobrý", bez vědomí,
co znamená "být dobrý"?

Ve skutečnosti se ptá: „Musím se tím zabývat? Nemohu se prostě otázce vyhnout, nechat ji spát a spokojit se s tím, že jsem ,dobrý‘? Nestačí dobré úmysly k tomu, aby mě zajistily a obhájily, aniž bych musel klepat na ty hrozivé dveře a ujišťovat se, zda tam uvnitř někdo je, nebo není?"Takovému člověku lze odpovědět, že ve skutečnosti chce vystačit s vědomím, že je „dobrý", aniž by se napřed pokusil opravdu zjistit, co znamená dobrý. Záměrně se pokouší nevědět, zda je křesťanství pravdivé, nebo nepravdivé, neboť se předem leká nekonečných problémů, kdyby se potvrdila jeho pravdivost. Je jako člověk, který se schválně „zapomíná" podívat na nástěnku, protože by tam mohl zjistit, že je mu uložena nějaká nepříjemná povinnost. Je jako člověk, který se raději nedívá na svůj bankovní účet, protože se bojí, co by tam našel. Je jako člověk, který nechce jít k lékaři, když poprvé pocítí záhadnou bolest, protože se bojí, co by mu lékař řekl.

Člověk, který zůstává nevěřícím z těchto důvodů, není ve stavu čestného omylu. Je ve stavu nečestného omylu a tato nečestnost prostoupí celé jeho myšlení a jednání; vyvine se u něj určitá mazanost, nejasná obava v pozadí, otupení celé duševní bystrosti. Ztratil intelektuální poctivost.