Myslel jsem, že po smrti to bude děsná nuda (Miloslav Vlk)

„V dětství jsem si myslel, že život po smrti bude děsná nuda, a neměl jsem tak žádnou touhu po takové věčnosti. Když jsem ale „povyrostl“ pochopil jsem…“ Přinášíme vám výběr z rozhovoru o smrti s kardinálem Miloslavem Vlkem, který proběhl na webu vira.cz v roce 2007.

Jak chápat život po smrti?

Pane kardinále, jak chápete život po smrti?

Miloslav kardinál Vlk: V Bibli stojí: „Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na mysl lidskou nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují...“ (1 Kor 2, 9). Takže naše představy jsou vždy jen bledým odstínem všech těch budoucích skutečností...

V mém dětství jsme u nás doma měli různé svaté obrazy, např. Boha Otce jako starého fousatého pána (ten způsob zobrazení měl naznačit jeho věčnost a moudrost). Na náboženství ve škole jsem se učil, že život po smrti znamená „věčné patření na Boha“. A tak jsem si myslel, že to bude děsná nuda, a neměl jsem vůbec žádnou touhu po takové věčnosti.

Když jsem ale „povyrostl“ pochopil jsem, že věčnost bude znamenat absolutní naplnění všech krásných a největších tužeb v životě, které se tu třeba vůbec nenaplnily. Víte, když vidím, kolik touhy mají lidé po lásce, a když vidím tolik frustrace, bolesti, utrpení a zla, vybavím si příslib, že Bůh „setře každou slzu“, že odstraní ze života člověka veškeré hrozné utrpení a naplní spasené lidi štěstím, radostí, plností, a splní všechny touhy. V takovou chvíli zažívám slabý odstín a náznak toho, co může být ve věčnosti.

Mnohokrát jsem zažil nádherná setkání, byli jsme nesmírně šťastni, v hluboké radosti a vůbec se nám nechtělo rozejít. Měli jsem touhu a přání, aby to neskončilo... a přece jsme se museli rozejít. Často jsem v takových chvílích myslel na věčnost – bude nám nekonečně dobře ve vzájemném společenství s nekonečnou láskou – Bohem a budeme vědět, že to nikdy neskončí... Bude to naplnění touhy po nekonečné lásce a její dosažení, představte si to štěstí... Bohužel jsou tyto naše myšlenky a představy jen náznaky, odstíny, slova, která nejsou schopna vystihnout, co je věčnost...

Moje životní přesvědčení a pohled na život a smrt je, že život nemůže končit, když člověk má bytostnou touhu „vždyť já chci jen žít, jak žít se má“, jak o tom zpíval zpěvák Jiří Grossman, když měl leukémii a věděl, že zemře. U většiny lidí tato touha „nepřestat být“ existuje... A taková bytostná touha v životě člověka, kde tolik věcí je tak harmonických a fungujících, nemůže být přece nesmyslná a falešná. 

Jak se na svou smrt nejlépe připravit

Pane kardinále, jak se na svou smrt nejlépe připravit?

Miloslav kardinál Vlk:  „Držet se“ vírou a životem z víry toho (Krista), který smrt sám ve svém těle přemohl a slíbil nám dát účast na tomto svém vítězství. V podstatě žít jeho stylem života, který má jediné pravidlo – lásku na jeho způsob, podle jeho stylu, tzn. lásku božskou.

Základní přípravou na smrt je pro mne tedy víra v Krista a v jeho nekonečnou lásku a milosrdenství i v jeho dar věčného života. Žít trvale v přátelství s Bohem je to nejlepší přípravou na smrt.

Bojíte se své smrti?

Pane kardinále, bojíte se své smrti?

Miloslav kardinál Vlk: Když myslím na to, co Bůh nám slíbil, a když to srovnávám s krásou zdejšího života a vím, že existuje krása nesrovnatelně větší...,  tak po smrti jako odchodu do štěstí toužím. Nejsem zde na nic zvlášť vázán.

Když ale také vím, že odchod z tohoto světa je spojen s největší zkouškou zralosti života, s vážením, jestli jsem všechny hřivny, které jsem dostal, všechny milosti, dostatečně využil nejen pro sebe, ale i pro druhé... tak si nejsem jist... Ale i tady věřím v nekonečné milosrdenství a lásku Boží...

Poraďte, pane arcibiskupe, jakým způsobem zbavit většinu lidí kolem nás strachu ze smrti?

Miloslav kardinál Vlk: Zbavit lidi strachu ze smrti myslím nelze v zásadě ničím jiným než právě vírou v Ježíše Krista zmrtvýchvstalého. Žádný jiný „systém“ nemá řešení smrti. Reinkarnace je pouze oddálení skutečnosti smrti, ale ne její odstranění. Překonání, odstranění smrti uskutečnil ve svém životě pouze Kristus a na tomto svém vítězství dal účast všem, kdo jsou s ním životně, existenčně spojeni... Uvěřit v Krista je dar, milost, za něj je třeba také prosit.

Modli se za svou smrt

O smrti se vždy „dobře“ mluví tzv. doma v křesle. Ale může někdo s určitostí vědět, jak bude svoji vlastní smrt „prožívat“? Nemůžou se při umírání objevit pocity jako strach, zoufalství, či dokonce něco jako „nevíra“?

Miloslav kardinál Vlk: Máte jistě pravdu. Krásný středověký hymnus Dies irae zpívá o tom, že nikdo si nebude jistý. A tak i naši předkové na to mysleli a jejich modlitební knížky obsahovaly modlitby „za šťastnou hodinku smrti“... Je dobré se takto modlit i dnes…

Umírání v anonymitě a opuštěnosti nemocnice

Proč se dnes víc bojíme smrt přijmout jako součást života, než tomu bylo dříve? Moje babička svou maminku doopatrovala doma. Proč se v kritickém okamžiku se volá rychlá záchranka? Pokud se rodina rozhodne, nechat si nemocného doma, může lékař beztrestně odejít (mám na mysli neposkytnutí pomoci apod.)? Jak se dá připravit na to, že byste svého blízkého rád doprovodil a byl s ním až do konce-nepanikařil a nenervoval se, jde to vůbec?

Miloslav kardinál Vlk: To má jistě více poznatelných a zjistitelných důvodů. Hlavní asi je, že málo nebo vůbec nevěříme v posmrtný život s Bohem, v jeho „kvalitu“, jak jsem o tom už mluvil, a jsme příliš „přirostlí“ k této zemi, k dobrům této země a nejsme schopni mnohdy tu krásu a dobro, které nás čekají a kterých se nemůžeme dotknout rukou, ale jen vírou, brát skutečně a konkrétně. Bojíme se prázdnoty a nebytí, které si (bez víry) „za smrtí“ představujeme. Ono je zapotřebí obklopit umírající blízkostí těch, kteří je mají rádi. V prostředí lásky a blízkosti drahých se umírá lehčeji než v anonymitě a opuštěnosti za bílou zástěnou nemocnice. To je veliká zkušenost hospiců. Mám vlastní zkušenost se svojí tetou, která se starala o mojí domácnost na faře. Nesmírně hodná žena, nesobecká, plná lásky ke druhým, pro sebe nikdy nic nechtěla... Ale když byla blízká smrti, skoro už umírala, už se dívala někam do dáli, byl jsem u ní, měli jsme se rádi. Už mnoho nemluvila. Vzal jsem ji za ruku, abychom měli aspoň takový kontakt. Po chvíli jsem ji ruku zase pustil. A ejhle, tato nenáročná žena, která pro sebe nikdy nic nechtěla, najednou říká: „drž mě ještě za ruku...“

V okamžiku smrti bývá člověk velice sám, nikdo ho nemůže „dál“ následovat. Ano, zkušenost z našich hospiců – a to jak sester, tak i umírajících – je, že když jsou pacienti obklopeni láskou, péčí, blízkostí, umírají v pokoji... Zažil jsem to ve své práci faráře mnohokrát, když jsem navštěvoval umírající a mluvili jsme spolu o smrti.

Legrace ze smrti

Je přípustné, aby si člověk dělal legraci ze smrti?

Miloslav kardinál Vlk: Bůh stvořil člověka k životu, ke kterému podstatně patří i radost, štěstí a humor. Bůh rozumí humoru. A když se náš humor týká i smrti, Bůh se jistě usmívá... Ale opovrhovat smrtí, či ji ignorovat, je nebezpečné, přijde, kdy se nenadějeme.

Myslíte si, že příslib spásy a vzkříšení platí i pro neandertálce? Nebo pro který stupeň vývoje člověka to platí?

Miloslav kardinál Vlk: Ano, jsem přesvědčen, že příslib spásy platí nejen pro hladce oholené a inteligenčně vyvinuté lidi... A že Bůh soudí člověka podle jeho svědomí, do kterého naprosto vidí... Celý život je „zapsán“ v knize života. Právě podle shody myšlení, rozhodování a jednání s poznáním dobra, podle člověkova svědomí bude Bůh soudit. Podle toho nekonečného milosrdenství a Lásky a touhy Božího srdce odměnit každého, i ten nejnepatrnější dobrý čin, bude Bůh ve svém milosrdenství zohledňovat.