Každý člověk zanechává v tomto světě jedinečnou stopu
Každý člověk je jedinečnou osobou. Romano Guardini říká: "Bůh vyslovuje nad každým člověkem své jedinečné slovo" - jakýsi ´kód´, který patří jen tomuto člověku. Naším úkolem pak je toto slovo vnést do světa. Je to náš úkol - dotknout se tohoto jedinečného obrazu a zanechat v tomto světě jedinečnou stopu života.
Problém s touto myšlenkou může nastat, když se díváme na lidi, kteří druhým působí zlo a krutosti. To si lze těžko představit ono jedinečné slovo, které Bůh má pro každého člověka. Jak vysvětlit tenhle paradox?
V dětství byli zraněni, tak nyní zraňují další
Myslím si, že jsou lidé, kteří to jedinečné Boží slovo v sobě neobjevili – pro ně je Boží obraz v nich úplně temný nebo zkreslený. Důvod často leží v jejich dětství. Jako děti byli tak zraněni nebo poníženi, že v důsledku těch zranění vůbec nenašli cestu sami k sobě. Tak prostě i oni zraňují lidi kolem sebe. To neznamená, že to tak musí být vždycky. Každý člověk ve svém životě utrží nějaké rány na duši. Ale jsme zodpovědní za to, abychom se s těmito zraněními vyrovnali, nebo – jak říká Hildegarda z Bingenu – proměnili své rány v perly.
Mnohým se nechce jít touto bolestivou cestou vnitřního uzdravení a proměnění polidštění. Zůstávají natolik uvězněni ve svých zraněních, že se za ně mstí druhým lidem. Psychiatr Albert Görres kdysi řekl: „Často je zlo, které z těchto lidí vychází, vyrovnáváním starých účtů se špatnými dlužníky.“ Člověk by ve skutečnosti chtěl oplatit rodičům, co na něm napáchali. Ale protože rodiče už tu nejsou, nebo se jich ten člověk bojí, dává svá zranění dál a zraňuje jiné lidi.
Čím víc moci člověk má, tím větší zlo může působit
Na první pohled to vypadá neškodně. Ale čím víc moci člověk má, tím větší zlo může působit, pokud není ochoten postavit se čelem pravdě o své osobní historii a jen dává dál to, co utržil. Takový člověk by ve své zuřivosti mohl podpálit celý svět, a stejně se nezbaví své nenávisti hluboko v srdci - například vůči otci. Nakonec napáchá mnoho zlého. Není totiž s to proniknout skrze svůj vnitřní chaos do prostoru svého nitra. Protože tam by se setkal s pravdou o sobě, a ta je pro něj nesnesitelná.
Pomáhat lidem v sobě objevit prapůvodní dobrý Boží obraz
Proto je potřeba pomáhat lidem, aby se usmířili sami se sebou a se svou osobní historií. Jen tak v sobě mohou objevit ten prapůvodní dobrý Boží obraz. Jen tak se jejich životní stopa může stát dokonce i stopou požehnání. Jinak to bude stopa pustošení, ničení, nenávisti a hořkosti.
Nemůžeme nikdy zcela spravedlivě soudit druhé lidi, protože nevíme, jak hluboká jsou jejich zranění. Ale každý člověk má svobodu rozhodnout se proti ničení a pro usmíření. Když se člověk propadlý zlu dotkne svého dobrého a jedinečného vnitřního obrazu, jeho svět se zhroutí. Už se pak ale nemůže identifikovat se svou nenávistí. To je ta svoboda, kterou dal lidem Bůh: člověk se musí rozhodnout – pro život a proti smrti, pro dobro a proti zlu, pro svůj jedinečný obraz a proti karikatuře.
