Když jsem letěl z Paříže do Kazachstánu, měl jsem přestupovat ve Frankfurtu. Sotva jsme vstoupili na německou půdu, dozvěděli jsme se, že letadlo do Astany má poruchu. Celý den jsem pak strávil čekáním na informace, které jsme dostávali po malých útržcích, až jsme se večer nakonec dozvěděli, že letadlo bude spravené až za dva dny, protože náhradní díl se musí dopravit přes Anglii.

Během úmorného čekání na letišti jsem mimo jiné hodně četl a narazil jsem na tuto myšlenku: „Lidstvo sice vykazuje podivuhodné výsledky pokroku, ale zdá se, že ztratilo smysl pro nejvyšší hodnoty a pro sám život.“

Je to pravda. Člověk dokázal vyletět až na měsíc, umí sestavit čím dál výkonnější a rychlejší letadla, která nám umožňují dostat se za pár hodin na druhý konec planety, ale zároveň je čím dál bezradnější při pátrání po důvodu a smyslu své existence.

V textu o kousek dál stálo : „V moderním světě má člověk sklon zaměřovat se jen na horizontální dimenzi.“ Ve chvíli, kdy čtu tato slova, zvednu oči a moji pozornost upoutá zvláštní podívaná. Na asfaltovém povrchu největšího letiště v Evropě se vytvořila dlouhá fronta letadel, která trpělivě čekají na povolení k vzletu. Pobaveně se usmívám. Letadla se na sebe mačkají jako auta při dopravní zácpě ve špičce. A v hlavě mi začnou rezonovat slova, která jsem právě přečetl: „V moderním světě má člověk sklon zaměřovat se na horizontální dimenzi.“ V duchu si pak začínám představovat všechna tato letadla, jak vyjíždějí velkou branou z letiště a připojují se do provozu na dálnici. Je to čím dál legračnější podívaná. Velký Boeing 747 se blíží ke křižovatce za mohutného troubení. Policista na vyvýšené stoličce velkými gesty řídí dopravu. A už tu máme letadla ze všech zemí, která kolují po všech evropských dálnicích! Samozřejmě jde o představu absurdní a směšnou.

Ovšem co kdybychom přirovnali letadla k lidem. Letadlo bylo sestrojeno, aby létalo, stejně jako člověk byl stvořen k tomu, aby se pozvedal k Bohu. Člověk, který ztratil smysl pro Boha, se podobá letadlu, které zůstává na zemi, místo aby vzlétlo. Pořád jen jede. Když člověk ztratí smysl pro Boha, když zploští celý svůj život jen na horizontální rozměr, stává se z něj podivné letadlo, které celý svůj život tráví popojížděním, ale nikdy nevzlétne. Absurdní a směšné. Jenže my jsme byli stvořeni pro duchovní život, jsme stvořeni pro život s Bohem, jsme stvořeni pro radost z toho, co Bůh vše působí a dává.

Jsem přesvědčen,
že když člověk ztratí smysl pro Boha,
ztrácí sebe sama.

Obrátit se k Bohu je tedy zásadní,
máme-li naplno prožívat své lidství.

Jsme stvořeni pro Boha,
stejně jako letadlo je sestrojeno k létání.

Připravme se tedy k vzlétnutí,
ze všech sil zatáhněme za řídicí páku
a staňme se tím, čím máme být!