Osud nebo svoboda?

Věřím, že každý z nás přichází na tento svět s určitým plánem, nemyslím tím však osud. Osud je něco předurčeného, nezměnitelného, stojí nad osobní svobodou. Je to ono známé řecké fatum, ze kterého nelze uniknout. Ale tahle myšlenka není křesťanská, naopak, křesťanství ji odmítá, protože je v ní popírána lidská svoboda. Něco jiného je plán. Návrh, který vychází z toho, že Bůh nás miluje a ví, co dělá.

Lidská láska není bezchybná. S Bohem je to jiné.

Pro nás lidi je typická pestrost a rozmanitost. Můžeme milovat a činit spravedlivá rozhodnutí. Stejně tak ale lásku úmyslně odpíráme, nebo milujeme, ale nevědomky činíme chybná rozhodnutí v domnění, že děláme to jediné správné. Lidská láska není bezchybná.

S Bohem je to jiné. Bůh nás vždy, za každých okolností miluje a ví, co činí. Proto je možné mu důvěřovat a upřímně se ho ptát: „Co je mým plánem, co sis pro mě od věčnosti vysnil a je nyní načase uskutečnit?“ Martín Descalzo řekl, že velkou životní tragédií mnoha lidí je fakt, že umřou, aniž by tušili, že před nimi byl nějaký plán. Zcela s ním souhlasím.

Prazákladní povolání každého člověka

Nejlepší konkrétní povolání je to, které ti nabízí Bůh, protože v něm se nenabízí pouze osobní štěstí, ale také možnost opravdového naplnění a smysluplné seberealizace. Ale úplně předtím, než člověk rozpoznává nějaké konkrétní povolání, existuje jedno zásadní a základní povolání. Poslání největší ze všech: povolání žít jako milované Boží dítě, zvát Boha do svého každodenního života.

Křesťanství zasahuje do reálného života

Křesťanství není ideologie nebo filozofie, nýbrž volba víry, která zasahuje do způsobu života. Zažije-li člověk pocit Boží přítomnosti a lásky ve svém vlastním životě, je nejdůležitější, aby nechával Boha projevit všude, kde se zrovna v tu dobu nachází: doma, ve škole, v práci, v sousedství, mezi přáteli – kdekoli. V síle jeho Ducha a navzdory své lidské slabosti. Znamená to budovat Boží království, být solí země a světlem světa (Mt 5,13–16). Jinak řečeno ten, kdo se rozhodl pro život v Kristu, může zprostředkovat to, co Bůh znamená: lásku, mír, odpuštění, spravedlnost, radost, solidaritu, naději. Toto je první povolání pro všechny, toto by se měl každý naučit uskutečňovat. Běžný život je mnohdy složitý a ideály víry jsou uskutečňovány v rámci každodenních vzestupů a pádů. Manžel alkoholik, dlouhodobě nemocný syn, vážné materiální strádání, nedostatek příležitostí, samota, nedostatek solidarity, úmrtí milované osoby…, bolest a slzy jsou mnohokrát jako nitě, do kterých se vplétá víra.

Lidé se nedostanou k Bohu tím, že popřou reálný život, nýbrž právě naopak, skrze něj. Jen takový Bůh, který se zajímá o mou bolest, opravu střechy nebo se pokusí o usmíření, je důvěryhodný. Vše ostatní nikdy nefungovalo. Pokud se naučíš dívat, dotýkat se hluboké lidské bolesti a vnímat ji, neztratíš tím ze zřetele ideál, ale dosáhneš trpělivosti, milosrdenství a laskavosti, aby tě provázely na cestě. Pochopíš, že jsi Kristovým apoštolem proto, že v nějakém momentu s tebou někdo sdílel tvoji historii, ať radostnou nebo bolestnou, a pomohl ti ji láskyplně odevzdat do Božích rukou.