Když jsem v Africe vystudoval a byl vysvěcen na kněze, zavolal si mě biskup. Z toho, co mi nabízel, jsem si vybral práci mezi domorodci, nedaleko od Montebella. Lepší začátek své kněžské služby jsem si ani nemohl přát. Na území velkém přibližně 25 x 25 km bylo patnáct tisíc domorodců a pět misijních stanic. Ta hlavní se jmenovala Mbava. Stála na malém pahorku a viděl jsem z ní široko daleko.

Kostel nebyl starý, byl postaven v roce mého narození - 1921. Farní dům, spíše domeček, z hlíny a kamene. Žádná elektřina, žádný vodovod, nejbližší pošta s telefonním spojením byla vzdálená šestnáct kilometrů. Špatné prašné cesty jsem měl zdolávat buď džípem, na koni anebo pěšky.

Na každé stanici byla zřízena škola, nanejvýš do třetí třídy. Personál nebyl početný, měl jsem všeho všudy jedenáct učitelek a jednoho učitele, a jelikož se jednalo o soukromé školy, spočívalo na mých bedrech i jejich hmotné zabezpečení. Dostávali skrovný plat získávaný z darů dobrých lidí a z malého školného, které samozřejmě nikdy nestačilo.

Děti se na mě těšily. Zjednodušil jsem jim evangelium, aby mu rozuměly, a často místo kázání hrály nějaké podobenství.

Také jsem s dětmi také hrával fotbal, pochopitelně až po škole. Stál jsem většinou v brance, na běhání už jsem neměl kondici. V poločase jsem přecházel z jedné branky do druhé, abych byl spravedlivý a pomohl oběma týmům.

Když má misijní návštěva skončila, děti mě doprovázely i několik kilometrů, pokud jsem šel pěšky. A pokud jsem jel na koni, brzy jsem se jim ztratil, protože můj kůň Bengo měl takovou divnou náturu. Z domova se mu nikdy nechtělo, a zpátky vždycky spěchal.

Přišel jsem však o něj, uštkla ho nebezpečná černá mamba. Byl jsem u něho až do konce, hladil jsem ho po krku, mazlil jsem se s ním, vykládal jsem mu, jak ho mám rád a jaké dobré služby mi prokázal za svůj život a že se zcela jistě dostane do koňského nebe, kde bude mezi svými. Když se začal v křeči třást po celém těle, věděl jsem, že se rychle blíží konec. Pěna mu vycházela z nozder, pak zatřásl hlavou, příšerně zasténal a spadl mrtev na zem. Byl jsem z toho dlouho smutný, měl jsem ho rád.

Po čase jsem si koupil nového koně a dal mu opět jméno Bengo. Měl jinou povahu. Když mě viděl, chodil za mnou jako pes. Jednou jsem vešel do kostela, zapomněl za sebou zavřít hlavní vchod a on mě následoval i do kostela.

***

Zpracováno podle knihy Zdeňka Čížkovského: V Africe mi říkali Sípho, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Více ukázek z této knihy naleznete zde.