Kněz Guy Gilbert (*1935) je nepřehlédnutelnou postavou francouzské společnosti už několik desítek let. Jeho otevřenost vůči lidem na okraji, energie a víra v možnost být vždy lepší, začít vždy znovu, je nakažlivá. Guy Gilbert každého přijme, každý mu může napsat či mu zavolat. Televize Noe s ním měla možnost strávit část odpoledne v jeho pařížské kanceláři. Přinášíme část exkluzivního rozhovoru, jehož první část můžete shlédnout na televizi Noe v pořadu Na koberečku (přímý odkaz naleznete vespod tohoto článku).
Knězem v armádě
a mezi problémovou mládeží v Alžíru
Jaká byla vaše cesta ke kněžství?
Guy Gilbert: Do semináře jsem vstoupil v roce 1948, takže je tomu už 63 let. Pocházím z křesťanské rodiny a vždycky jsem chtěl být knězem. V každém případě jsem k tomu byl vyvolen Bohem. Tak totiž učí katolická církev - kněz je vždy povolán. A já své povolání uslyšel ve 13 letech. Chtěl jsem se stát knězem, když mi bylo 13 let a teď, když je mi 73, z toho mám stále stejnou radost. Prošel jsem seminářem a proti své vůli jsem se musel účastnit války v Alžírsku (tzv. alžírská válka probíhala v letech 1954-1962), kde jsem sloužil jako zdravotník. Narodil jsem se ve Francii, ve městě La Rochelle, ale díky své službě v armádě jsem se rozhodl být knězem právě v Alžírsku. Z té země prakticky všichni křesťané utekli do Francie a zbylo tam jen muslimské obyvatelstvo. Cítil jsem, že právě pro službu v Alžírsku jsem povolán.
A tak jsem se ocitl sám uprostřed muslimů, kde jsem se začal starat o tamní mládež, zvláště pak o tu její část, která žila na hraně zákona či rovnou za ní. Byl jsem v kontaktu s mladými delikventy, s těmi, kteří hodně trpěli... a právě ti mne dovedli k mé celoživotní dráze. Tamní církev dala souhlas k mé práci s mladými delikventy a až po 13 letech v Alžírsku jsem odešel do Francie. Kardinál Duval, arcibiskup alžírský, mne totiž poslal do Paříže. A tak jsem se před 40 lety ocitl právě zde.
Knězem na motorce
a mezi pařížskými výtržníky
Zde, tedy v tomto městě, v Paříži?
Guy Gilbert: Nejen v tomto městě, ale přímo v této budově a v této místnosti, kde mám své zázemí až dodnes. Měl jsem tenkrát svoji motorku a spolu s dalšími kněžími jsme šli do ulic mezi mladé výtržníky a zlodějíčky. Šlo samozřejmě o jiný druh problémové mládeže než v Alžírsku. Zažil jsem různé pouliční bitvy a další neuvěřitelné věci. Bylo to strhující. Setkal jsem se s násilím, které jsem do té doby vůbec neznal. Vyrůstal jsem v milující rodině obklopen čtrnácti sourozenci, kde nebylo po násilí ani stopy. Evangelium mne také nenaučilo násilí, ale lásce a jemnosti. A najednou jsem byl konfrontován s agresivitou. Někdy jsem se do rvačky i sám zapletl. Pochopil jsem, že ti mladí lidé pocházejí z velice krutého prostředí, protože nikdy nebyli milováni.
Farma
pro nebezpečné delikventy
Jednou mi mí mladí přátelé řekli, že by rádi žili mimo Paříž: „Tady děláme jen samý blbosti, jsme pořád ve vězení... Najdi nám nějakej rozbořenej barák a my si ho sami opravíme.“ A tak jsem jim našel rozpadlé stavení na jihu Francie, které během deseti let prošlo celkovou rekonstrukcí. Došlo mi, že ti mladí se nesnáší s lidmi, ale že mají rádi zvířata, a tak jsem založil zoologickou zahradu, kde žije 130 zvířat a spolu s nimi mí mladí delikventi. Díky zvířatům musí dodržovat striktní pravidla. Ráno brzy vstávají, starají se o zvířata atd. S tímto projektem jsme začali už před 36 lety a až doteď jsme s ním velice spokojeni.
Můžete nám říct životní příběh nějakého člověka, kterému jste pomohl?
Guy Gilbert: Takových příběhů bych vám mohl vyprávět spoustu. Ale nejen těch s dobrým koncem. Někteří mladí lidé se po určité době života v rámci společnosti opět dostali na její okraj a skončili špatně. Ale vzpomínám si například na jednoho chlapce, který neuměl číst ani psát, když jsem ho viděl poprvé, a pak se v dospělosti stal ředitelem tří továren na výrobu bot. A v okolí farmy dnes žije víc než 15 párů, které jí samotnou kdysi prošly. Mnohé páry se u nás poznaly, dospěly a založily společně rodinu. Máme tedy výsledky velice pozitivní, ale také máme množství lidí, kteří se vrátili ke svému nedobrému způsobu života. S těmi pak jsem stále v kontaktu, třeba 30 let i déle, a snažím se jim vždy být ku pomoci.
Jak rozdělujete čas mezi vaši službu v Paříži a vaši farmu Faucon, která leží na jihu Francie ve slunné Provence?
Guy Gilbert: Většinu času trávím zde v Paříži nebo na různých cestách, kde přednáším a propaguji naše aktivity. Do Faucon jezdím vždy jednou za měsíc na pět dní. Zrovna příští sobotu tam pojedu, abych zaplatil všechny učitele, krmení pro zvířata a další výdaje.
Jak je projekt farmy ve Faucon financován?
Část financí pochází od státu, který nás podporuje, část od individuálních dárců a v neposlední řadě žijeme i díky honorářům za mé knihy.
Je těžší vyrůstat dnes
než před 30 lety?
Býváte někdy ze svých svěřenců zklamán?
Guy Gilbert: Ano. Do Faucon bereme mládež mezi 13 a 15 lety. Jsou to lidé, kteří nemají žádné vzdělání, často ani nechodí do školy, páchají nejrůznější kriminální činnost a nikdy nepocítili rodičovskou lásku. Takže se jen málokdy setkáváme s nějakým zázračným znovuzrozením. Ale jak už jsem řekl, výsledky máme velice dobré.
Každý rok se k nám hlásí kolem 700 lidí, ale my můžeme přijmout jen něco přes deset z nich. O každého svěřence se stará jeden vychovatel a navíc jich nemůžeme mít příliš pohromadě, protože jsou opravdu dost nebezpeční.
Je těžší vyrůstat dnes než před 30 lety, nebo je probíjení se životem stále stejně složité?
Guy Gilbert: Boj to byl vždycky a je i dnes. Ale oproti minulosti je teď k dispozici více drog a alkoholu. Zároveň je méně práce a kombinace těchto faktorů je zničující. Po dokončení školy nemáte možnost být zaměstnán, a tak snadno přičichnete k drogám a alkoholu. Kvůli těmto okolnostem máme dnes více práce než v minulosti. Situace je určitě těžší.
Máte čas na odpočinek
a na modlitbu?
Máte při všech svých aktivitách čas odpočívat a modlit se?
Guy Gilbert: Každých deset dní jedu na dva dny do kláštera u Fontainebleau (město vzdálené 50 km od Paříže), kde odpočívám a medituji. Ročně tak vlastně mám 40 dnů dovolené.
Kde se cítíte dobře?
Guy Gilbert: Cítím se dobře, když se potkám s člověkem. Ať je to mladý kluk, žena nebo dospělý muž. Protože setkat se s člověkem vždycky znamená potkat se s Ježíšem Kristem. Ale zvláště rád se potkávám s mládeží mezi 13 a 15 lety, protože tam se dá ještě něco zachránit. V dospělosti je na to už pozdě.
K vašemu vzezření neodmyslitelně patří kožené kalhoty, kožená bunda posetá různými odznaky a celkově drsný vzhled. Proč se právě takto oblékáte?
Guy Gilbert: Kožená bunda, kožené kalhoty, špičaté boty – to už je dnes taková moje uniforma. Když jsem začínal s prací na ulici, tak se právě takto mladí muži oblékali a já mezi ně chtěl zapadnout. Až na sobě jednou nebudu mít svoji koženou bundu, bude to znamenat, že jsem buď hodně nemocný nebo už rovnou mrtvý.
Slyšel jsem, že Vaši poslední koženou bundu jste dostal od prezidenta Nicolase Sarkozyho.
Guy Gilbert: Ano. Seznámil jsem se s ním asi před 16 lety. Když pak už jako prezident letěl do Vatikánu na státní návštěvu, pozval mne, abych jel k papeži s ním. Vůbec nesouhlasím s jeho politickými názory, ale to pozvání jsem přijal. Měl jsem na sobě takovou už dost roztrhanou koženou bundu, čehož si všimla jeho asistentka. Upozornila na to Sarkozyho a týden na to mi přišla nová kožená bunda.
Kdy vlastně píšete, když máte tolik práce?
Guy Gilbert: Píšu, když se mi psát chce. Dosud jsem napsal 36 knih, kterých se prodalo přes dva miliony. Když mě něco napadne, rychle si to poznamenám na nějaký papírek a pak, když mám čas, to rozepíšu.
Ježíš Kristus byl světlem, ale
i rebelem
Jednou z posledních knih, které od vás vyšly v České republice, je kniha Buďte světlem. O čem je?
Guy Gilbert: Název té knihy je připomínkou jedné známé francouzské písničky Allumez le feu zpěváka Johnnyho Hallidaye. Dnes prožíváme úbytek věřících a já v té knize vyzývám k tomu, abychom zase byli světlem, stejně jako jím byl Ježíš Kristus, který byl synem Božím a také velkým rebelem. V knížce píšu o znovuzažehnutí víry, naděje a lásky. Když máme víru a naději, ale nemáme lásku, nemáme nic. Ale pokud naši lásku proměníme v činy a budeme přitom ještě mít víru a naději, opět zažehneme oheň křesťanství.
Setkal jste se s Beneditktem XVI i s jeho předchůdcem Janem Pavlem II. Jak na Vás tito papežové zapůsobili?
Guy Gilbert: Vzpomínám si, že Jan Pavel II. se na mne díval, jako kdybych byl jediným člověkem na světě. Evangelium nám říká, že jsme děti světla a toto světlo můžeme předávat i pohledem na druhého. A přesně toho byl schopen Jan Pavel II. Setkání s ním mne opravdu velice zasáhlo, stejně jako setkání s jeho nástupcem.
Benedikta XVI. si vybavuji jako starce, který ale i přes svůj pokročilý věk vede více než miliardu křesťanů této planety. Byl jsem s ním v Madridu. Zatímco Jan Pavel II. během svých setkání s veřejností neustále živě gestikuloval, a když už nemohl chodit a stát, tak alespoň rukama živě naznačoval souručenství se všemi ostatními přítomnými, Benedikt XVI. oproti tomu v Madridu promluvil k mladým a během své řeči zvedl jednou ruku pravou a jednou ruku levou. A už to byl zázrak. (smích)
Jejich učení je ale v základu stejné: představit církev jako místo naděje. Oni říkají lidem, aby neztráceli naději, říkají, že církev není ve své konečné fázi, že je stále živá.
Lukáš Jirsa (2011)
Rozhovor byl poprvé publikován
v Katolickém týdeníku 3/2012,
převzato se svolením.
Nadpis a titulky redakční (vira.cz)
Fotografie: www.guygilbert.net
a další internetové zdroje
Guy Gilbert - dostupná literatura
