Příroda je sice krásná,
ale také nebezpečná a lhostejná
Svět přírody vnímám jako neobyčejně nádherný. Líbí se mi její krása, barevnost, něžnost a nespoutanost.
Přírodu ale tvoří i následující obrazy: zničený les, tornádo, hadi, červi, pijavice, zemětřesení, záplavy, sucho, mor, pohromy a extrémy nepřátelské vůči naší křehké tělesné schránce. Příroda je nádherná, ale je také lhostejná. Život tak vypadá jako nebezpečný, marnotratný a krutý proces, ve kterém smrt a zánik šlapou na paty narození a životu.
Příroda je neosobní
Příroda sama je neosobní: když mě nějaké zvíře sežere nebo když já sním nějaké zvíře, přírodě je to jedno. Příroda se spokojí s tím, že vyprodukuje miliony potomků, aby jich přežilo jen několik tuctů. Nevím tedy přesně, co se mám o Bohu naučit z přírody, nebo jaký přesně vztah mám zaujmout ke stvoření. Náš vztah k přírodě a Boží podstata jsou hlubokým tajemstvím.
Nechci zkroceného Boha
Myslím si, že příroda nám odhaluje Boha jako Pána stvoření, kterého ale nelze omezit na naše kýčovité obrázky. Zoufale se totiž snažíme omezit přírodu na fotografie, které si můžeme nastavit jako spořič obrazovky, a Boha omezit na jakéhosi plyšového medvídka. Nespoutanost přírody ani Boha nám to však nedovolí. A já jsem za to vděčná.
Nechci zkroceného Boha, a jakkoli mě tento padlý svět smrti a konkurence děsí, mám důvěru, že svět i mé porozumění světu bude vyléčeno. A že „vlk bude přebývat s beránkem, levhart si lehne vedle kůzlátka ... a malý chlapec je bude vodit“ (Iz 11,6).
Co o tobě mohu vědět,
Pane veškerého stvoření?
Jsi pro mé chápání příliš veliký
a příliš krásný pro můj pohled.
Nauč mě důvěřovat v tvou něžnost
a mít respekt před tvou mocí.
Dej mi víru, že jednoho dne
se v tomto světě bojů
vše pomíjivé oděje v nepomíjivé
a smrtelnost v nesmrtelnost.
Smrt bude poražena
a všechno bude dobré.
Amen.
