„Pane, dovolím si vám říci toto: Když se na Vás podívám, vypadáte sebejistě. To všechno jako by protiřečilo nedostatku sebedůvěry, o němž hovoříte... Budíte naopak dojem dokonalého muže, kterému všechno vychází. Váš syn musí zřejmě z vaší strany pociťovat významný tlak. Denně má před sebou silného otce, kterému se daří se všechno, na co sáhne. Neporazitelný hrdina. Tenhle příliš dokonalý obraz ho musí tížit.“
Ale popořadě:
Mému synovi bylo právě třináct. Dospívání ho válcuje. Z jiskřivého a činorodého mužíčka se v mžiku stala hubená tyč, která roste tempem jeden centimetr za den. Jeho přirozená energie poklesla z dvou set dvaceti voltů na deset, jeho tělo vyčerpané růstem působí hranatě a neskladně. Svou matku uvádí v zoufalství nehybností a své dvě sestry nejapnými vtípky. Já se nezneklidňuji až do dne, kdy dostaneme ze školy výstražnou zprávu: „Zlepšit chování i přístup k práci. Postup do čtvrtého ročníku více než nejistý.“
Za těchto okolností mi žena připomene, že jsem hlava rodiny, oficiální autorita, jež má právo, privilegium i povinnost požádat jeho třídního profesora na gymnáziu o schůzku. Nejdříve jsem si jaksepatří promluvil „jako muž s mužem“ se svým vzdorovitým synkem v jeho zaneřáděném, nevětraném pokoji. Povzbuzen, tlačen a poháněn matkou svých dětí mručím jako starý unavený lev. A schůzka s profesorem také domluvena.
Myslel jsem na to celý den. To čekání mě souží jako skrytá bolest. Co tak můžu říct profesorovi dějepisu na obhajobu svého syna? Připadám si bezradný. Abych řekl pravdu, moje práce televizního producenta stravuje veškerou mou pozornost a slabý prospěch mého syna se mi zdá méně důležitý než má příští schůzka s distributorem. Prodat nový pořad mě vždycky vzrušuje, zato předstoupit před učitele mě zanechává bezradným a laxním.
Do školy přijdu o půl hodiny dřív: tolik se obávám, abych neudělal špatný dojem. Když rázuji po dvoře a čekám, až na mne přijde řada, vracejí se mi jako jícnový reflux moje vlastní školní vzpomínky…
Přicházím na řadu. Třídní profesor mého syna je přívětivý šedovlasý muž s laskavým hlasem. Podle mých dětí má ve škole vynikající pověst. Všichni ho mají rádi. Posadím se proti němu. Najednou cítím ostych.
Sotva jsem odhalil, kdo jsem a jaké mám obavy, přerušil mě: „Pane, raději vám to řeknu hned: váš syn nemá žádné větší problémy, dokonce je studijně nadaný. Takže projde do čtvrtého ročníku bez problémů. Dvě poznámky jsme vám zaslali proto, abychom mu trochu nahnali strach, protože má tendenci se trochu poflakovat...“ Chvíli mne pozoruje. „To by vás mělo uklidnit...“
Schůzka je u konce. Po dvou minutách. Chci vstát a vrátit se do svého života, ale najednou dostanu chuť si s tím mužem popovídat. Neohrabaně se na něj usměji a pak mu začnu líčit problémy, s nimiž se setkávám při výchově svých dětí. Mluvím s ním otevřeně, bez váhání. Vyprávím mu o drtivé přítomnosti svého vlastního autoritativního otce a o tom, jak někdy dokázal pošlapat i tu špetku sebedůvěry, která mi zbývala. Nechci proto, aby můj syn trpěl tím samým přístupem, který mě ochromil. Na druhou stranu ale nechci vypadat nedbale. Jsem si dobře vědom toho, že destruktivní autorita, kterou jsem snášel, mi paradoxně umožnila vyrůst.
Dobrý muž mi naslouchá se záhadným úsměvem na rtech, občas přikyvuje. Jeho vodově modrý pohled je povzbudivý. Najednou zdvihne prst.
„Pane, dovolím si vás přerušit, abych vám řekl toto: všechny pochyby, o nichž mluvíte, jsou oprávněné a ctí vás. Já mám také hodně dětí, a proto vám rozumím. Přesto když se na Vás podívám, vypadáte sebejistě. Z vaší osobnosti vyzařuje hodně energie, hodně přirozené síly, snadno nacházíte slova... To všechno jako by protiřečilo nedostatku sebedůvěry, o němž se mnou tak otevřeně hovoříte... Budíte naopak dojem dokonalého muže, kterému všechno vychází. I fyzicky: jste vysoký, mohutný, zabíráte hodně místa...“
Kam tím jen míří?
Rozhostí se bezradné ticho, které si netroufám přerušit. Jako bych se ocitl v přítomnosti slovutného tibetského mistra v hluboké meditaci…
„Váš syn musí zřejmě z vaší strany pociťovat významný tlak, aniž byste si toho Vy sám byl vědom. Denně má před sebou příklad silného otce, který umí dobře mluvit a daří se mu všechno, na co sáhne. Neporazitelný hrdina. Tenhle příliš dokonalý obraz ho musí tížit stejně, jako tížila autorita vašeho otce vás. Mohl byste se před svým synem trochu rozpovídat, aby zjistil, že i jeho otec zná pochyby a neúspěchy...“
Vlídný muž se na mě laskavě usměje. Myslím, že domluvil.
Nazdařbůh odstrčím židli, na níž sedím. Udělá to samé a potvrdí tak konec našeho rozhovoru.
Přišel jsem na tuto schůzku plný horlivosti, připravený se rvát – a domů se vracím s knedlíkem v krku, aniž bych přesně věděl, co mě na tomto rozhovoru tak hluboce zasáhlo. Nebyl to až příliš zjednodušený psychologický názor profesora, ale jeho pohled plný vlídnosti, možná i spravedlnosti, laskavost jeho návrhu i dojem, že jsem potkal někoho dobrého.
Vhrkly mi slzy do očí.
Co to se mnou je? Jsem na chodníku sám. Zastavím se a pořádně se nadechnu.
Když se vrátím domů, hned jdu za synem do pokoje, abych si s ním promluvil. Nevím, pro koho to bude tentokrát užitečnější.
