KDYBY VZKŘÍŠENÍ SPOČÍVALO JEN V OŽIVENÍ NAŠÍ MRTVOLY,
POŽÁDAL BYCH BOHA: „DEJ Z NĚHO VYRŮST KVĚTINĚ“.
Jen si to představte: Díky práškům a všestranné péči jste se dožili 95 let. Vaše tělo, zesláblé a nevzhledné, ale už přímo volá po tom, aby zmizelo z tohoto světa. A do tohoto pětadevadesátiletého těla by se měl při vzkříšení vrátit život? To by tedy byla pěkná rána! Kdyby vzkříšení spočívalo v tom, že Bůh jen oživí naši mrtvolu, pokorně a upřímně bych ho požádal: „Prosím tě, Pane, nech mě v zemi. Nechci, aby ještě někdy někdo viděl mou vrásčitou tvář. A jestli si chceš přece jen posloužit tím, co z mého těla zbylo, dej z něho vyrůst květině. To úplně stačí.“
VZKŘÍŠENÍ NENÍ
ZNOVUOŽIVENÍ MRTVOLY
Vzkříšení není znovuoživení mrtvoly, byť by to byla mrtvola krásné dívky, která zemřela ve dvaceti letech, nebo mrtvola mladíka, jemuž jeho přítel, básník Pascoli, věnoval tyto verše:
Lepší je umřít na vrcholu krásy,
a o šedinách ještě nevěděti,
tvé kučeravé, plavé, hebké vlasy,
tvá matka jemně učeše ti.
NAŠE VLASY,
SLEPENÉ SMRTELNÝM POTEM,
NÁM UČEŠE BŮH ŽIVOTA
Naše vlasy, poznamenané vším trápením, kterým jsme v životě museli projít; vlasy, které nakonec slepil v tvrdé chomáče smrtelný pot, nám učeše někdo jiný: Bůh života, který se skloní k naší smrti, ještě umocněné stářím, hříchem a prožitou bolestí, a tak jako kdysi při zrození kosmu do nás vdechne dech života, tentokrát ale se slovy:
„Všecko tvořím nové - tedy i tebe.
Udělám tě takového, jakým's vždy uvnitř srdce toužil být.“
(Podle knihy Carlo Carretta „Poušť uprostřed města“,
kterou vydalo nakladatelství Cesta)
