Nostalgie v krizi
V době krize přestává být situace člověka taková,
jaká bývala dříve.
Proto se v nás mnohdy objevuje nostalgická touha
znovu získat to, co bylo ztraceno.
Myslíme si totiž, že za původních podmínek jsme se cítili dobře.
Ve své původní situaci jsme se totiž už nějak zabydleli,
znali jsme ji, tvořila náš domov.
Prosíme Boha, aby se vrátilo to, co pominulo
A tak různě zkoušíme, jak navrátit původní situaci.
A i naše modlitba často odráží tuto touhu.
Prosíme Boha, aby se vrátilo to, co pominulo.
A ačkoli si to vždycky neuvědomujeme,
snažíme se uspořádat i nový svět,
který se objeví po odeznění krize,
podle dřívější situace.
V modlitbě pak chceme,
aby nám toto Bůh potvrdil.
Udělat místo něčemu novému
Častým problémem modlitby v krizi
jsou takzvaná „osobní hlediska“.
Je to vše, na čem lpíme, bez čeho si myslíme, že nelze žít…
A právě období krize může sloužit k tomu,
aby vše, na čem jsme lpěli, na co jsme byli zvyklí,
uvolnilo místo něčemu novému, jinému, většímu.
Modlitba v krizi nás musí otvírat novým Božím plánům.
Nepřinesla by totiž nic dobrého,
kdyby se točila jen kolem ztracených „osobních hledisek“.
Nový Boží plán je pro nás těžko pochopitelný
Krize může sloužit k tomu,
aby pominulo to,
co jsme si budovali o své vůli
bez ohledu na dobro celku.
A aby se ke slovu mohl dostat
Boží nový a záchranný plán.
Ten pro nás často bývá těžko pochopitelný,
proto musí nastoupit zápas o důvěru.
Bůh nás doprovází
Na tomto světě ale není nic trvalého.
Nelze se zde zabydlovat.
Život je cesta Domů k Bohu.
Cesta přináší radost i úskalí,
jasnou oblohu i bouři.
Chvíle síly i únavy a pádů.
Bůh nás ale doprovází
a čeká na nás.
S otevřenou
náručí.
Mějme oči
upřené
k Němu.
