Chvála je nádherná modlitba. Když ji srovnám například s modlitbou proseb nebo díků, je modlitbou nejvíce nezištnou. Prosebná modlitba je také důležitá, ale ve své podstatě je zištná. Něco od Boha chci a prosím ho, aby mi to dal. Kdybych ale k Bohu přišel jen tehdy, když něco potřebuju, degradoval bych ho na pouhý automat na kafe a sebe na otravného somráka. Vhodím modlitbičku jako nějakou minci a vyjede kafe v podobě splněného přání. Bylo by to dost ubohé přátelství. Děkovná modlitba také není úplně nezištná, je ale aspoň spravedlivá. Bůh mi něco dává, třeba požehná nějaký můj záměr, a já mu za to poděkuju. Něco za něco, prostě slušnost. Stále se ale točím víceméně kolem sebe.
Modlitba chvály jde mnohem dál. Zde dělám v určitém slova smyslu něco navíc, zapomínám na sebe a své potřeby. Ve chvále říkám Bohu, co pro mě znamená, jakou s ním mám dosavadní zkušenost. Je to jako vyznání lásky. Třeba že je skvělý, nádherný, že je milosrdný, moudrý, že mě má rád, ale třeba že je pro mě i nepochopitelný. Stačí si vzít pro inspiraci biblické starozákonní žalmy a můžeme vidět, jak byl například král David ve chvále Boha kreativní. Chvála má ještě jeden paradox. Bůh není žádný narcistní jedinec, který se potřebuje opájet naším uctíváním. Chválit ho ale potřebujeme my sami! Při modlitbě chvály pozvedáme oči od našich běžných radostí i těžkostí a hledíme výš… Následně pak můžeme zakoušet pokoj a radost. Je to častá zkušenost mnoha skupin lidí, zaměřených na oslavu Boha, že lidé z modlitby chvály a uctívání odcházejí občerstveni a povzbuzeni.
