V průběhu krizí máme oslabené obranné mechanismy a bariéry
Hodně lidí říká, že v době vážné nemoci, krize v rodině, ztráty zaměstnání nebo smrti milované osoby se obracejí k Bohu jiným způsobem. Skeptici to připisují zoufalství. Člověk se nemá kam obrátit, a tak se obrací k Bohu, říkají. Bůh vypadá v tomto světle jako berlička pro rozumově méně zdatné nebo jako útočiště pověrčivých.
Obecně řečeno, k Bohu se v utrpení neobracíme častěji proto, že bychom byli najednou méně racionálními. Ve skutečnosti je snadnější pro Boha, aby se k nám přiblížil, protože máme oslabené obranné mechanismy. Bariéry, které jsme si postavili proti Bohu – ať už z pýchy, ze strachu nebo z lhostejnosti –, jsou odstraněny. Nejsme tedy méně rozumní, ale jsme otevřenější. Touha tu byla ještě před krizí. Boží volání a pozvání ale rozpoznáváme lépe, když je náš obranný systém oslabený.
Můj otec ve smrtelné nemoci
Když se mému otci blížila šedesátka, ztratil dobré zaměstnání. Po delší době si našel jinou práci, ale ta ho neuspokojovala. Spousta lidí ví, jak těžké je najít si místo a uchytit se ve věku, kdy se vrstevníci už těší do důchodu. Bylo to obtížné pro něj i pro maminku.
Do zaměstnání musel cestovat hodinu denně až na předměstí Philadelphie. Jednou pozdě večer se otci na parkovišti před budovou, kde měl kancelář, daleko od domova, zamotala hlava, ztratil rovnováhu a upadl. Skončil v nemocnici a vyšetření ukázala, čeho se každý bál: rakovinu. Rakovina plic metastázovala do mozku a to způsobilo onen pád.
S tatínkovým zdravotním stavem to šlo navzdory chemoterapii následujících devět měsíců z kopce. Zanedlouho byl připoutaný na lůžko a začal být závislý na matce ve všem, včetně základních tělesných potřeb. V poslední měsíc života, kdy už mu maminka nezvládala pomoct z postele, řekl: „Asi bych měl jít do nemocnice.“ A tak jsme všichni putovali do příslušného zdravotního zařízení.
Souběžně se zhoršením otcova zdravotního stavu se zjevně zlepšoval jeho duchovní stav.
Ke konci života začal častěji mluvit o Bohu. To bylo velké překvapení. Měl sice katolickou výchovu, ale jak jsem ho znal, nikdy nebyl příliš zbožný. Když se však blížil k smrti, žádal mé křesťanské přátele, aby se za něj modlili, přemýšlel o tom, koho z rodiny touží potkat v nebi. Ptal se mě na názor, jaký je Bůh, a navrhl i pár detailů ohledně své zádušní mše. Otec se stával laskavějším, velkodušnějším a vroucnějším.
Poznat své celoživotní napojení na Boha
Tyto změny mě těšily a zároveň mátly. Mezi posledními, kdo ho navštívili, byla moje kamarádka Janice - řeholní sestra. Když jsem si s ní po otcově smrti povídal, zmínil jsem se, že se před smrtí Bohu více otevíral. Odpověděla mi slovy, která jsem předtím nikdy neslyšel, ale měl jsem dojem, že to vím odnepaměti:
„Ano, umírající člověk se stává lidštějším.“
Měla pravdu ve dvou směrech. Za prvé, stát se lidštějším v případě mého otce znamenalo poznat své celoživotní napojení na Boha, byť ho v životě můžeme ignorovat, popírat či odmítat. Když se však otcovy obranné mechanismy úplně vypnuly, Bůh se s ním mohl setkat novým způsobem. Bariéry, které vytvářely odstup od Boha, zmizely.
To, a nikoli zoufalství, je pravým důvodem, proč před smrtí dochází k tolika hlubokým duchovním zkušenostem. Člověk je připravenější pustit Boha dovnitř.
Přiblížení se k Bohu nás učí milovat
Postřeh sestry Janice ale dává smysl i ve druhém ohledu. Otec se stával lidštějším, protože začal víc milovat. Přiblížení se k Bohu nás proměňuje: čím víc času totiž trávíme s někým, koho milujeme, tím více se připodobňujeme objektu naší lásky. Paradoxně, čím lidštější jsme, tím více se přibližujeme Bohu.
Neříkám tím, že Bůh chce, abychom trpěli, ale že když vypneme svůj obranný systém, odhalí se naše nejdůležitější a nejpevnější vazby. Zranitelnost je proto další způsob, jímž můžeme zakusit naši touhu po Bohu.
Bůh chce být s námi. Přeje si to. Ba co víc, chce mít s námi vztah.
A jde naproti tam, kde jsme.
