Pátého února 1953 jsem se vrátil jako obvykle v sedm ráno z noční. Celé dopoledne jsem byl neklidný, a tak se mi až po obědě podařilo usnout. Probudil mě silně rozrušený táta: "Václave, jsou tady páni od estébé."
Nestačil jsem se vzpamatovat a už stáli dva z nich nade mnou:
"Jste pan Václav Vaško, narozený 26. dubna 1921?"
"Ano."
"Oblečte se, potřebujeme se vás na něco zeptat."
Jeden z pětice estébáků v civilu mě doprovodil do koupelny, počkal u pootevřených dveří záchoda, nedovolil je zavřít, a stál při mně, dokud jsem si nedooblékl zimník. Nenamítal, abych se šel rozloučit do pokoje s rodiči. Máma i táta stáli uprostřed, soudruzi přecházeli sem a tam, nikdo ani slovo.
S rodiči jsme se objali a políbili, udělali mi křížek na čelo. Táta řekl: "Jsem na tebe hrdý," a máma: "Hlavně nezraď," a pokusila se o úsměv. Na psacím stole jsem v té chvíli zahlédl adresář. Očima jsem ukázal tím směrem, maminka pochopila a adresář zachránila.
"Ve jménu zákona jste zatčen," řekl mi velitel zásahu, když mě usadil do auta a podal neprůhledné brýle, abych si je nasadil. Podle toho, jak auto zatáčelo, jsem pochopil, že jedeme do Ruzyně. Ospalost mě přešla. Ovládly mě dva protichůdné pocity, strach a úleva, že zatčení mám za sebou.
Dojeli jsme. Zaskřípěla vrata. "Vystupte!" Někdo mě popadl za loket a vedl přízemní chodbou. Vstoupil jsem do místnosti, zabouchly dveře, zarachotily klíče, mohl jsem si sundat brýle. V místnosti několik uniformovaných příslušníků StB. Na stůl jsem musel vyložit vše, co jsem měl v kapsách. Podpisem jsem stvrdil, že jsem správě věznici odevzdal do úschovy peníze, snubní prsten a svršky, ve kterých jsem byl dodán.
Po osprchování si mě dva dozorci důkladně prohlédli, dostal jsem oblečení z pytloviny – blúzu a padající kalhoty, též zapáchající pantofle. Zapsali si mě do knihy příchozích pod číslem, které jsem zapomněl a které mně mělo nahradit jméno. To prý nesmím nikomu říct, jinak že budu kázeňsky potrestán. Z věcí jsem si mohl ponechat brýle a kartáček na zuby, který jsem si prozíravě vzal z domu. Dostal jsem tři tenké deky, minikapesník a ručník, kterým jsem si musel zavázat oči. Pak mě opět někdo vedl chodbou ke katru. Jako štafetový kolíček si mě u katrů předával dozorce dozorci. Poslední mě vsunul do ledové cely se slovy: "Vejděte a sundejte si ručník." Oslepilo mě světlo.
***
Se svolením převzato z knihy Václava Vaško: Ne vším jsem byl rád, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Několik kapitol z této knihy naleznete zde
***
Václav Vaško zemřel v Praze ve středu 20.5.2009 ve věku 88 let. Byl to český diplomat, politický vězeň, historik a autor několika knih zabývajících se dějinami poválečné katolické církve u nás.
Pohřeb tohoto vzácného křesťana proběhne (dle sdělení Radia Proglas) ve čtvrtek 28. května 2009 od 10:00 hodin v pražském kostele Nejsvětějšího Salvátora u Karlova Mostu.
***
- Václav Vaško - dostupná literatura
- Ukázky z knihy "Ne vším jsem byl rád" naleznete zde
- Záznam on-line rozhovoru s Václavem Vaško naleznete zde
- Fotogalerie z online rozhovoru s Václavem Vaško
