Může si být křesťan opravdu jist tím, že je a bude spasen? Vědět o vlastní spáse je trochu něco jiného, než možnost ztratit spásu. Tuto jistotu, že jsem Bohem zachráněn a tuto spásu nemůžu ztratit, křesťan vposledku nemá. K tvrzení, že křesťané mají „absolutní“ jistotu spásy bez ohledu na to, co dělají, promlouvá velmi ostře Pavlovo varování:



Považ dobrotu i přísnost Boží: přísnost k těm, kteří odpadli, avšak dobrotu Boží k tobě, budeš-li se jeho dobroty držet. (Řím 11,22)


V Písmu existují místa, která hovoří o našem přebývání v Boží milosti a která je jistě zapotřebí brát vážně. Tato místa ovšem nemohou být vytržena z kontextu evangelní zvěsti a nemají nás zpokrytečtit vůči nám samým. Ježíš říká:


Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. (Mt 7,21)


Katoličtí křesťané se nebojí, že spásy nedosáhnou, nežijí ve stresu, že se jim záchrany a věčného života nedostane. To by byl klamný pohled. Přátelství s Bohem a potažmo i spásu lze ztratit, pokud člověk toto přátelství s Bohem přeruší těžkým, tj. skutečně závažným, hříchem. To nejsou všednodennosti a člověk, který žije životem z víry, jen stěží do podobného hříchu upadne bez dobrovolného souhlasu. A katolická církev ani neučí, že člověk nemůže v žádném případě jistotu vlastní spásy (ať současného stavu spásy, nebo definitivní spásy v budoucnu) mít.

Křesťan může důvěřovat tomu, v jakém stavu s Bohem v současnosti žije. Jistotu vlastní spásy křesťan může brát ze slova, které k němu Bůh promlouvá, a to např. i v setkáních, která nazýváme svátostmi (viz toto heslo) a kde Bůh člověka zahrnuje svou milostí (tj. darem aktuální záchrany). Jistotu v to, že jsem nezpronevěřil dar vlastní spásy mohu také upevnit, zkoumám-li svůj život ve světle Božího slova – např. oněch pasáží, která nalezneme v 1. listu Janově:


Podle toho lze rozeznat děti Boží a děti ďáblovy: Není z Boha, kdokoliv nečiní spravedlnost a nemiluje svého bratra. (1 Jan 3,10)

Řekne-li někdo: „Já miluji Boha“, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. (1 Jan 4,20)

V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká, neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra. (1 Jan 5,3–4)


Jistotu toho, že Bůh mě dovede bezpečně do cíle, totiž přístavu spásy, křesťan také získává, vidí-li způsob, jakým s ním Bůh v průběhu dějin jednal. Tak tomu čteme i u apoštola Pavla, když píše Filipanům:


[J]sem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista. (Flp 1,6)


To není zaslíbení, které by platilo všem křesťanům, ani všem křesťanům ve Filipech, ale je to důvěra, že filipští křesťané dosáhnou Boží spásy. Pavel ukazuje, že má dostatek důvodů, pevný základ pro tuto naději; je to jistota, kterou čerpá z osobní znalosti těchto křesťanů, z jejich angažovanosti ve prospěch Pavlův apod., když pokračuje dále:


Vždyť právem tak smýšlím o vás všech, protože vás všechny mám v srdci jako spoluúčastníky milosti, i když jsem ve vězení, zodpovídám se před soudem a obhajuji evangelium. (Flp 1,7)


Existuje množství křesťanů a křesťanek, kteří žili a žijí životem z víry a jejichž charakter je prodchnut hlubokou duchovní radostí a pokojem. Ti samozřejmě s důvěrou hledí ke dni odchodu z tohoto světa, protože tehdy budou přijati do nebe. Takovým křesťanem byl i Pavel, když ke konci svého života napsal:


Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod. (2 Tim 4,7–8)


Dříve ve svém životě však takovou jistotu ve vlastní spásu neměl, jak je patrné z 1. listu Korinťanům:


[N]ičeho si nejsem sice vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán. (1 Kor 4,4)


I Pavel dokonce připouštěl, že nakonec může od víry odpadnout:


Já tedy běžím ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal. (1 Kor 9,26–27)


Je pro nás samozřejmě nepředstavitelné, aby takový duchovní obr, jakým byl Pavel, odpadl od víry a od Boží milosti. Nicméně on sám dává najevo, že ačkoli má velkou důvěru, že bude spasen, nemůže si být naprosto a neomylně být jist ani co se týče svého současného stavu, ani svého stavu budoucího.

Platí-li tato slova o Pavlovi, platí také o nás. Můžeme ve svém životě vidět určitou míru vytrvalosti a duchovních plodů, takže můžeme mít důvěru, že jsme v milosti u Boha a že v ní vytrváme i v budoucnu. Nemůžeme si tím být však zcela jisti, protože možná klameme sami sebe (srov. Mt 7,22–23). Vždyť „nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?“, jak praví prorok Jeremjáš (17,9). Můžeme nakonec odpadnout od milosti smrtelným hříchem, můžeme dokonce zcela odpadnout od víry, můžeme patřit mezi ty, o nichž Ježíš říká, že „s radostí přijímají slovo, když je uslyšeli; protože v nich však nezakořenilo, věří jen nějaký čas a v čas pokušení odpadají“ (Lk 8,13). A právě ve světle těchto napomenutí v Písmu musíme chápat naši schopnost mít důvěru ve vlastní spásu. Ujištění mít dozajista můžeme – neomylnou jistotu však nikoli. Na naší spáse máme dosud pracovat, jak říká Pavel v listě Filipanům:


A tak, moji milí, jako jste vždycky byli poslušní - nikoli jen v mé přítomnosti, ale nyní mnohem více v mé nepřítomnosti - s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. (Flp 2,12)


Se svolením převzato z http://apo-logia.blogspot.com/2007/04/jistota-spasen.html