V buši končil den ve čtyři hodiny odpoledne. Lidé se uchýlili do svých příbytků a odpočívali po parném dnu. Docela jsem se na tu hodinu těšil. U domu jsem měl malou verandu, z níž jsem se díval daleko do kraje. Z domorodých chýší se kouřilo, ženy připravovaly jídlo, děti dováděly v říčce Mbáva, dobytek ležel na zemi a zažíval. Panoval krásný klid. Má kuchyňka stála několik metrů od domku, byla postavena z hlíny a kamene, střechu tvořil vlnitý plech.
Uvnitř byla kamínka na dřevo, stůl s lavicí a malá plechová skříň na zásoby; z plechu proto, aby se do ní neprokousaly myši. Moje domorodá kuchařka se jmenovala Tombi a denně docházela z příbytku svých rodičů asi půl kilometru od stanice. Po pravdě řečeno, jestli ona byla kuchařka, pak já jsem kosmonaut a ne prostý kněz z buše.
Ale neumřel jsem, nikdy mi po jídle nebylo špatně, prostě jsem si musel zvyknout na jejich vaření. Kuchařka mi připravila něco k jídlu a položila to na stůl. Kolikrát jsem spal a psi mi mezitím večeři sežrali. Probral jsem se až za zvuku padajícího talíře, který se o zem rozbil. Tak jsem si potom většinou vzal kus chleba a namazal na něj několik banánů a bylo.
Musím říci, že jsem tuhle náhradu měl moc rád. Alespoň jednou do roka se stalo, že mi povodně nedovolily dostat se do města a nakoupit zásoby.
Tombi sice neuměla číst ani psát, ale byla velmi obětavá a oddaná pomocnice. Když jsem někdy musel přespat ve městě, rozložila si z trav upletenou rohož před práh mého domu a spala na ní do doby, než jsem se vrátil. Společnost jí dělali jen dva psi a hodně koček, které jsem choval především jako ochranu před jedovatými hady; proti zelené a černé mambě a pafadě, jejichž uštknutí je smrtelné. Pokud se jimi zasaženému člověku nedostalo pomoci do třičtvrtě hodiny, zemřel.
Měl jsem štěstí, had mě nikdy neuštknul, i když jsem jich viděl stovky. Každý misionář nosil u opasku pouzdro s dvěma séry a injekční stříkačkou, bez nichž nevyšel ani před dům, natož do buše.
***
Zpracováno podle knihy Zdeňka Čížkovského: V Africe mi říkali Sípho, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 2003.
Více ukázek z této knihy naleznete zde.
Uvnitř byla kamínka na dřevo, stůl s lavicí a malá plechová skříň na zásoby; z plechu proto, aby se do ní neprokousaly myši. Moje domorodá kuchařka se jmenovala Tombi a denně docházela z příbytku svých rodičů asi půl kilometru od stanice. Po pravdě řečeno, jestli ona byla kuchařka, pak já jsem kosmonaut a ne prostý kněz z buše.
Ale neumřel jsem, nikdy mi po jídle nebylo špatně, prostě jsem si musel zvyknout na jejich vaření. Kuchařka mi připravila něco k jídlu a položila to na stůl. Kolikrát jsem spal a psi mi mezitím večeři sežrali. Probral jsem se až za zvuku padajícího talíře, který se o zem rozbil. Tak jsem si potom většinou vzal kus chleba a namazal na něj několik banánů a bylo.
Musím říci, že jsem tuhle náhradu měl moc rád. Alespoň jednou do roka se stalo, že mi povodně nedovolily dostat se do města a nakoupit zásoby.
Tombi sice neuměla číst ani psát, ale byla velmi obětavá a oddaná pomocnice. Když jsem někdy musel přespat ve městě, rozložila si z trav upletenou rohož před práh mého domu a spala na ní do doby, než jsem se vrátil. Společnost jí dělali jen dva psi a hodně koček, které jsem choval především jako ochranu před jedovatými hady; proti zelené a černé mambě a pafadě, jejichž uštknutí je smrtelné. Pokud se jimi zasaženému člověku nedostalo pomoci do třičtvrtě hodiny, zemřel.
Měl jsem štěstí, had mě nikdy neuštknul, i když jsem jich viděl stovky. Každý misionář nosil u opasku pouzdro s dvěma séry a injekční stříkačkou, bez nichž nevyšel ani před dům, natož do buše.
***
Zpracováno podle knihy Zdeňka Čížkovského: V Africe mi říkali Sípho, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 2003.
Více ukázek z této knihy naleznete zde.
