V Izraeli jsem sloužil na vojně u výsadkářů
Mám Izraelské občanství. A proto po roce stráveném v rabínské škole pro mě nastal čas, abych splnil svou občanskou povinnost. Odcházím na vojnu k výsadkářům. Hned mi jasné, že doposud jsem žil jako v bavlnce, protože u výsadkářů je to „záhul“.
Nejprve absolvujeme půlroční výcvik. Musíme čelit různým situacím, z nichž každá je náročnější než ta předcházející. V noci spíme na zemi, i když prší. Od šesti večer do šesti ráno pochodujeme bez jediné zastávky. Uprostřed noci nás budí a jdeme běhat a po návratu se musíme sprchovat potmě. Učí nás běhat v písku v plné polní. Důstojníci běží s námi, nebo dokonce před námi a učí nás, jak si vycvičit nezlomnou vůli. Díky nim zjišťuji, jak silná je lidská psychika. Jindy zas například trávíme celou noc na Golanských výšinách v severním Izraeli, na hranici se Sýrií, a čekáme na rozkaz. Mrzne, spíme na střídačku.
Hlídkoval jsem o Vánocích v Betlémě
Na závěr výcviku, v prosinci, nás posílají do Betléma, abychom dohlíželi na nerušený průběh půlnoční mše. Betlém je totiž v té době pod izraelskou správou, a proto tam Izrael musí zajišťovat bezpečnost.
Do Betléma přijíždíme tři dny před Vánocemi, prohledáme celou tržnici a několik lidí zatkneme. Ke krásné vánoční atmosféře to má hodně daleko! Ale když vidím vánočně vyzdobený Betlém, jsem u vytržení. Znovu se mě zmocňuje touha stát se křesťanem. Při mši hlídáme na střechách v uniformě izraelské armády a se zbraní v ruce. Ve tmě se dívám dolů na baziliku, kde se slouží vánoční mše. Na svůj úkol se soustředím jen velmi obtížně. Jak rád bych zahodil pušku, přidal se ke všem těm křesťanům a prožil vánoční mši s nimi! Je to nesmírně silné a potlačit to je tak těžké!
